Banshee

75. Pravda

Harry
Banshee se už chystala přemístit za Severusem a dětmi. Trochu se obávala, co s nimi udělal její náhlý odchod. Stihla napsat krátký vzkaz v němž stálo, že se brzy vrátí, ale v té napjaté chvíli si ona ani Harry neuvědomili, že čas na Zemi ubíhá jinak, než zde. Co se tady zdá jako chvilička, může být na Zemi měsíc i více.
Její záměr dostat se pryč překazil Darius, který ji chytil za tvář a otočil k sobě.
„Pěkný šlinc," ohodnotil Pán temnot uznale. „Musí se to vyčistit a vyléčit dřív, než potom zůstane jizva.
„Nestarej se!" odbyla ho a s trochou síly se muži vytrhla.
Darius si založil paže na hrudi. „Ty máš tedy zase náladu, vílo" řekl a sjel ji pohledem. „Čekal bych, že budeš mít radost," zamračil se. „Uvědomuješ si doufám, že jsme vyvázli ještě dobře. Mohlo se stát taky něco mnohem horšího, než jenom šlinc na tváři..."
„Skončil jsi?" obořila se na Dariuse vztekle. „Pokud ano, tak mě nech jít, já mám na rozdíl od tebe rodinu, která na mě čeká!"
Darius nad tím iritujícím chováním nadzvedl obočí. Nedal nijak najevo, jak ho slova podivným způsobem zasáhla. „Myslím, že bude lepší Banshee, když si na chvilku odpočineš," oznámil a přiložil víle na čelo dlaň. Banshee neměla možnost se jakkoliv bránit, byla donucena ustoupit a pustit ke kormidlu Harryho.
„Toto se ti bude snažit vrátit," ozval se Harry poťouchle.
„S tím počítám, ale nedalo se to s ní vydržet," zakroutil hlavou Pán temnot, ruku dal zpět podél boku. „Ty snad budeš rozumnější a necháš se vyléčit," díval se chlapci přímo do očí, ve snaze ho pohledem přesvědčit.
„Ano, nechci Severuse a děti vyděsit ještě víc, než zajisté budou," kývl Harry na souhlas a natáhl k Dariusovi ruku. Ten neváhal a pevně ji chytil.
***
Objevili se v přijímací hale mužova domu. Darius se chystal Harryho odvést do pracovny, kde měl ukryté léčivé masti a lektvary pro tento případ.
Harry se Dariuse pustil a následoval ho halou na mramorové schodiště. Začal stoupat po schodech, postupně si prohlížel luxus, který z domu přímo čišel. Harryho z toho až bolely oči. Zábradlí, kterého se přidržoval při vzestupu, po blížím zkoumání rozeznal jako čistě zlaté. Obrazy, které po cestě míjeli se nehýbaly, přesto měly zlaté rámy, sem tam se v rámu našel i diamant. Křišťálové vázy, nevyčíslitelné hodnoty, stály na zemi nebo na podstavcích ze stříbra. Neměly v hrdlech živé květiny. Vyjímaly se v nich zlaté a stříbrné růže. Harryho z toho pohledu přejel mráz po zádech. Naštěstí Darius už otvíral dveře, Harry počkal, až vejde a pak ho váhavě následoval. Naštěstí pracovna působila jinak, byla celá ze dřeva se zelenými doplňky. Harry zavřel dveře a rozešel se do jednoho z křesel, stojícího před stolem, který pracovně dominoval. Byl ze světlého dřeva a už na pohled se dalo rozpoznat, že jde o ruční práci. Byl to mistrovský kus, jeho pracovní deska se leskla od slunečních paprsků. Harry na okamžik zatoužil posadit se za stůl a poznat jaké to je. Zaslechl šramot a ten ho odvedl od praštěných nápadů, pohledem našel Dariuse a viděl, jak se hrabe v jedné ze skříněk a něco si pro sebe mumlá. Nakonec vytáhl béžovou dózičku a skříňku zavřel.
„Sedni si!" přikázal Harrymu v momentě, kdy se k němu otočil.
Harry neváhal a zaplul do křesla. S troškou obav se díval na Pána temnot, který se k němu blížil.
„Není čeho se bát," uklidňoval Darius Harryho, když se k němu skláněl. Kouzlem odstranil krev a vyčistil ránu, pak otevřel dózu a ponořil prsty do nádoby, opatrně přenesl mast na poraněné místo a šetrně místo namazal.
Harry se po pár minutách uvolnil, mast na tváři příjemně chladila.
„Tak, teď to necháme působit," prohlásil Darius a sednul si na okraj stolu.
„Děkuju," šeptl Harry vděčně.
„Není zač," mávnul rukou ledabyle. „Stejně bych tě sem vzal, mám pro Vás totiž překvapení," ušklíbl se Pán temnot a stoupnul.
Harry učinil zmateně totéž a s neblahou předtuchou muže následoval. Společně vyšli ze dveří, Darius se na chodbě zarazil, ale než se Harry stačil zeptat co se děje, Darius se opět dal do chůze.
Harrymu přišlo, jako kdyby prošli snad půl sídla, než zastavili u prapodivných dveří. Lišily se od klasických už jen tím, že byly ze železa s prapodivnými zámky. Harry si nemohl pomoct a zažertoval: „Pro Merlina, co za těmi dveřmi schováváš, Lochnesskou příšeru?"
Darius se postupně dotkl každého ze zámků, teprve pak odpověděl. „S tou by nebyla taková legrace," mrknul na Harryho. „Jenom pojď, budeš nadšený." Dveře cvakly a Darius vešel do temného pokoje.
Harry první nahlédl do místnosti a jediné čeho si všimnul, byla svíčka plápolající v temnotě pokoje. Dvakrát se mu do temnoty nechtělo, připadal si najednou, jak v nějakém hororu. Doslova viděl před očima, jak vejde do pokoje, dveře se zavřou a příšery se na něj vrhnou. Až Banshee zvědavé popostrknutí donutilo Harryho překročit práh. Světla v pokoji bylo sakra málo, proto Harry musel zamrkat, aby si přivykl na přítmí. Dveře se s cvaknutím zavřely, ale než stihl Harry začít panikařit, tak se v místnosti objevilo světlo. Harry zaúpěl, takové zacházení se jeho očím vůbec nelíbilo. Slzely, takže nic pořádně neviděl, slyšel Dariusovy omluvy, ale co mu je to platný. Po dlouhé době si slzy otřel a rozhlédl se po místnosti. Místnost byla prostá ložnice, s velkým oknem od země až po strop. Vedle okna stála šatní skříň. Potom tu byly nenápadné dveře, vedoucí zřejmě do koupelny. Harry je přejel očima jenom tak letmo. Zatím neviděl v ložnici nic převratného. Tak se maličko otočil a první čeho si všimnul, byl noční stolek a na něm stále hořící svíčka, jako poslední mu do zorného pole padla postel. Harry vyvalil oči a naprázdno otevřel a zavřel ústa. Na posteli ležel Julian Raddle.
„Tvá reakce mi stačí, má milá Banshee," řekl Darius s úsměvem a stoupl si vedle Harryho. „Představuju ti hrdě svou novou kratochvíli."
Harry zíral na spícího mladíka, přivázaného k lůžku. Měl by ho možná i litovat, protože být Dariusova hračka není zrovna to, po čem by kde, kdo toužil. Bohužel se k tomu nedokázal přimět, Harryho sobecká část se radovala a přála to svému úhlavnímu sokovi v lásce. Té druhé části se spíš ulevilo.
„Co říkáš, probudíme toho spáče, ať je legrace," ozval se Darius poťouchle a přerušil tak tok Harryho myšlenek.
Darius přešel k boku postele. Kluk poklidně spal, Pán temnot se sehnul a dlaní ho párkrát energicky poplácal po tváři. Vzbuď se Růženko, čas vstávat!" křičel dostatečně nahlas, aby Juliana zbudil. Chlapec se opravdu začal vrtět, ve snaze uniknout týrajícím dlaním.
„Co zase chceš!" zabručel protivně a instinktivně zatahal za provazy.
„Máš tu návštěvu, tak se chovej slušně miláčku," napomenul Darius kluka.
Julian se chtěl nejdřív vztekat za oslovení miláčku, poté mu ale došel význam těch prvních slov. V očích měl najednou jiskřičku naděje, která však následně pohasla, když se k němu přiblížila další osoba v místnosti.
„Ty!" vyprskl nevěřícně a sjel Harryho nenávistným pohledem. „Přišel ses pokochat vítězstvím, co?" dodal chladně.
Harry na ona slova nijak nereagoval. „Skutečně jsi mě překvapil Darie, teď už bych měl, ale jít." Otočil se zády k Julianovi, s úmyslem dál si ho nevšímat.
„Chápu, mistr lektvarů, spolu se svišti už se tě nemohou dočkat," řekl Darius sladce.
Harry ho za to probodl pohledem, přesně tomuhle se chtěl vyhnout! „Bastarde!" zašeptal skrz zuby směrem k Pánu temnot.
Za ním se ozval hysterický smích. „Tak se ti povedlo ho nakonec uhnat, co?!" Julian sebou na posteli prudce trhl, použil k tomu veškerou sílu, co měl, hnala jej nenávist k té bělovlasé palici. Nebýt jí, tak je všechno v pořádku, Se Severusem by byli stále spolu. Zatoužil Mortemovi ublížit, chtěl aby na něj nezapomněl, jelikož povědomí mu napovídalo, že oni dva se už v životě neuvidí. Nenávist Juliana na hrudi pálila, jak rozžhavené železo. Nutila ho rychleji dýchat, jako kdyby jí byl plný až po okraj a zabraňovala mu v dýchání. Věděl, že fyzicky Mortemovi neublíží, ale psychicky ano. Na tváři se Julianovi usadil šílený výraz, když pomalu a pečlivě vyřkl krutou pravdu.
„Stejně tě opustí až zjistí, koho si hřál na prsou. Řekni, pořád má v péči toho malého usoplence?" zeptal se se zatajeným dechem. Mortem mu teď věnoval plnou pozornost, i když stál k němu zády, napětí v ramenou se nedalo přehlédnout. Zalitoval, že neuvidí jeho šokovaný výraz. To však byla malá daň, která se dala lehce přehlédnout. „Má, že ano? Z našeho Severuse se stal zodpovědný tatínek, vychovávající kukačku vypadlou z hnízda." Julian se musel nadechnout na to velké finále. „Měl jsem ji zabít hned co za mnou přišla s outěžkem, že prý je to dítě mé, věřil bys tomu Harry?" Nechal ta sladká slova rozplynout se na jazyku. Pozorujíc přitom Mortema, který nereagoval, stál jako socha, snad ani nedýchal. Konečně, pomsta je sladká, chechtal se ve své hlavě Julian jako šílenec, navenek ale udržoval vážnou tvář. „Jenže ona mě přesvědčila, že se dítě bude do našeho plánu hodit. Pozdě jsem přišel na její lest. Kdo mohl tušit, že už dítě dávno porodila!" Dokončil šeptem, na tváři stále výraz šílence.
V ložnici bylo po tomto prohlášení takové ticho, že i špendlík by byl slyšet cinknout o podlahu.
Darius celou situaci sledoval se zatajeným dechem. Tušil o Julianově tajemství, avšak důkazy neměl, byly to tedy pouze domněnky, které se dneškem ukázaly pravdivé. V čem se ale mýlil, byl Harry, odhadoval ho na odchod bez přímého střetu s tou krysou. Později toho dne si nadával do hlupáků, za svou opožděnou reakci.
V Harrym něco prasklo a vyvalilo se to ven. Zalapal po dechu, z nedostatku vzduchu se s ním místnost zatočila, nevěděl jestli je mu zima, či teplo. Emoce uvnitř něj teď prováděly hotová salta. Celý se začal třást ze vzteku a nenávisti, které dnes vyhrály čestné místo na žebříčku pocitů. Banshee Harrymu nebyla vůbec nápomocná, jak tomu bývalo dřív, naopak ony emoce ještě víc rozdmýchávala.
Bílý hábit se lusknutím prstů změnil na krvavě rudý. Darius, ve snaze to vše zmírnit, udělal mírné gesto rukou. Nestačil však pohyb dokončit a už letěl přes pokoj, teprve až zeď zastavila jeho let. Bohužel né zrovna šikovně, ošklivě se přitom bouchl do hlavy. V šoku, ve kterém se právě nacházel, to snad ani nezaznamenal. Banshee/Harry spojili své síly, vyrovnali se tak jemu samotnému, byli takřka neporazitelní. On sám s nimi bude mít co dělat, natož ten vykulený hlupák na posteli, s kterým Banshee/Harry prudce smykli, až spadl tvrdě na podlahu. Z provazů, kterými byl pevně připoután zbyly jen cáry.
Banshee/Harry byli tak úzce propojeni, že netušili kde ten první začíná a druhý končí. Hnáni smrtelným vztekem si tohoto malého detailu ani nepovšimli. Chmátli po tom smradovi, co vypadal, že bude mít každou chvílí srdeční zástavu a otočili ho směrem k sobě.
„Pověz! Užil sis ženin poslední výdech, jak jí pomalinku dotloukávalo srdce. Naplňovalo tě to? Připadal sis jak bůh, co může rozhodovat o životech?"
Julian se dlouho neměl k odpovědi, tak s ním Harry zatřásl doslova jak s hadrovou panenkou, dožadující se odpovědi.
„JO!" zařval Julian, až Harryho poprskal, z očí mu čišela šílenost. „Díval jsem se jak její tělo chladne a bylo to tak perfektní..." šeptal vyšinutě a aniž by odtrhnul pohled od Banshee, dodal. „To dítě mělo zemřít spolu s ní, ale z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, spratek žije. První vražda a já ji takhle zbabrám."
Banshee/Harry zpozorovali, jak se v Julianových očích zablesklo, to bylo jediné varování, které se jim dostalo, než to Julian vypustil z úst.
„Jaká škoda, že jsem nevyužil šance se k tomu usoplenci dostat. Dokončil bych to a pokud by se mi ta malá pletla do cesty, o jednu vraždu míň, nebo víc," pokrčil Julian nedbale rameny.
Ložnicí se roznesl děsivý zvuk, podobající se rozběsněnému zvířeti toužícímu po krvi. Banshee/Harry se do Raddlea pustili ručně, žádná kouzla, drásali ho, trhali z něj kůži, dokud netekla krev. Byli mimo sebe a nebyl nikdo, kdo by je zastavil. Z chlapcova obličeje se za chvíli nedalo poznat kým je. Julian se snažil bránit, ale proti takovému brutálnímu útoku neměl šanci.
Darius to sledoval vytřeštěnýma očima, Banshee/Harry se utrhli ze řetězu, momentálně z nich nebyla lidská racionálně myslící bytost. Jejich potřeby se smrskly na zvířecí a Julian, ohrožující jejich mláďata, si podepsal rozsudek smrti.
Darius vykalkuloval momentální situaci a došel k jedinému řešení. Zvedl se ze země a co nejrychleji, se dostal ke dvojici, popadl vílu smrti a doslova ji od polomrtvého Juliana odtáhl. Bránila se mu, kvílela, Darius měl co dělat, aby ji udržel. Pokoušel se na ně oba mluvit, ale bezvýsledně. Nakonec z posledních sil zavolal skřítky a ti ji přenesli do podzemí, kde se nacházela místnost, v níž si nemohla ublížit . Magii v tomto stavu nebyli schopni provozovat. Dostanou se odtamtud, až budou dostatečně při smyslech.
Pán temnot se vyčerpaně doplazil k chlapci. Na první pohled to vypadalo vážně. Kůže byla na několika místech ošklivě potrhaná. Darius zvedl chlapce ze země a položil ho na postel. „To jsi ji musel tolik provokovat?" šeptal k tomu hlupákovi, vůbec nečekal, že dostane odpověď.
„Nemusel, ale já chtěl," ozvalo se chraplavě. Pán temnot se překvapeně podíval Julianovi do očí. „Čeká ji dokonalý život, tak ať má aspoň malý kaz," zachrčel Raddle, než upadl do bezvědomí. Darius nemeškal a nechal zavolat léčitele.
Léčitel, dorazil za pár minut, na nic se neptal, rovnou se dal do práce. Za královský honorář, který pokaždé dostal, si zvídavé dotazy nechal od cesty.
Darius počkal na chodbě, aby léčiteli nepřekážel. Po nějaké době postarší muž vyšel ze dveří, Darius na něj kývnul. „Jak je na tom?"
„Dobře pane, rány jsem vyléčil, dva až tři dny v klidu a bude v pořádku," odpověděl léčitel.
„Děkuju vám," oddechl si Darius. „Pojďte se mnou prosím, dám Vám obvyklou částku," řekl a rozešel se do pracovny, s mužem v patách.
***
Utekl přesně týden od onoho incidentu, Darius seděl u chutné snídaně, zrovna se chystal přečíst si noviny, když se ve dveřích objevil Harry. „Vítám tě Harry, už jsem se začínal bát," vítal chlapce s upřímnou radostí. Vstal a rozešel se k rozpačitému Harrymu.
Ten se podrbal ve vlasech, bylo mu neuvěřitelně trapně. „Dariusi, já se omlouvám, netušil jsem..."
„To je v pořádku," skočil Darius Harrymu řeči a vzal ho kolem ramen. „Kluk to přežil, o nic víc nejde. Stejně si to zasloužil," řekl tvrdě a donutil Harryho sednout si, naservíroval mu snídani, do které se chlapec dravě pustil.
Po snídani se oba přesunuli do salónku.
„Domnívám se, že toto je na dlouho naše poslední setkání." konstatoval Darius, stojící naproti Harrymu.
„Ano, už chci jít domů a na tohle všechno zapomenout." řekl Harry, ve tváři vepsaný smutek. Darius věděl, že ho ztráta kontroly trápí, ale s tím se musí srovnat.
Potřásli si rukama, řekli si svá sbohem a Darius nechal Harryho jít tam, kde je mu nejlíp, domů.

Tak dnes jsme se oficiálně rozloučili s Dariusem a Julianem. 

Příště se můžete těšit na velké setkání :)