Banshee

29. Hromadná objetí

„Ty se usmíváš," špitla a nosem zabořeným v hábitu nasávala příjemnou vůni skořice a vanilky.

„To se ti zdá," zašeptal Harry stejně tiše. Pomalu si zvykal na pocit mít někoho v osobním prostoru. Říct, že to bylo naprosto v pořádku by byla lež. V těle měl podivné a brnění, jako když si přesedíte nohy, ale neměl nutkání okamžitě utéct - a to byl pokrok. Přisuzoval to tomu, že Emily byla dítě, které se mu nechystalo fyzicky ublížit. Věděl, že být to někdo jiný, nedovolil by to. Emily zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se mu přímo do očí. Harry jí pohled v klidu oplácel, než si všiml malé dlaně, která se mu blížila ke tváři. Dech se mu okamžitě zrychlil, ruka mu sama vystřelila a chytla dlaň včas, dokud se nestačila dotknout holé kůže. V okamžiku se v Emiliiných očích objevilo zklamání, ale Harry nehodlal ustoupit. Něco jiného je, když ho někdo obejme přes oblečení, ale na tohle ještě nebyl připravený. Pomalu pustil Emily dlaň a čekal na následky tohoto odmítnutí. Bohužel znal lidskou rasu a věděl, že pokud nejdou věci podle nich, zlobí se a často to nedopadá dobře. Emily se však zachovala rozumně. Ruku stáhla a hlavu si znovu položila na Harry hruď. Harry najednou dostal nutkání své jednání vysvětlit. Nechápal proč, nikdy dřív to neřešil, jenže to zklamání v očích malé holčičky, které se snažila nepovedeně zakrýt bylo nepříjemné.

„Emily, já nejsem na takové jednání zvyklý," podal slabé vysvětlení. I jemu samotnému znělo dost hloupě. Křečovitě zavřel oči a v duchu si nadával do hlupáku.

„Vím, Harry, jen na to občas zapomínám," řekla Emily do ticha pokoje.

Harry prudce otevřel oči a koukl se na Emily. Zase byl z ní mimo, jak to mohla vědět?

„Jak to, pro Merlina živého, víš?"

„To je přeci jasné, stačí se na tebe pouze podívat a člověk pozná, že nejsi zrovna fanda hromadných objetí." Emily mu to vše vysvětlovala jako malému dítěti, ale bylo v tom i něco, co Harry nedokázal zařadit. Snad zloba? Jenže na koho? Navíc se na něj při tom vůbec nepodívala, pomyslel si pochmurně. Harrymu vysvětlení nestačilo ani zdaleka, ale nechal to být, trápilo ho něco jiného.

„Podívej se na mě prcku, prosím." Emily okamžitě poslechla a podívala se na něj a Harry uviděl v těch modrých tůních hrozný smutek a lítost.

Žaludek se mu propadl až někam do kalhot. V ústech měl najednou sucho v krku obrovský knedlík, který ne a ne spolknout. Tenhle všechen smutek a lítost jen kvůli odmítnutému dotyku? To neměl v úmyslu. Sakra! Co teď. Ze zoufalství objal Emily ještě víc, pevněji.

„Nebuď smutná, prosím, omlouvám se, já prostě nemůžu přijmout dotyk jen tak." Tělíčko v jeho náručí se najednou rozklepalo, uslyšel tiché vzlyky. Popadla ho panika, okamžitě Emily pustil v domnění, že jí svým pevným držením ublížil. Chtěl ji sundat z klína, ale jakmile se o to pokusil, Emily se ho chytla jako klíště a odmítala se ho pustit.

„Ne, to je v pořádku," Šeptla a znovu se snažila dát Harryho paže okolo sebe.

„Harry, já nejsem smutná, jenom mě mrzí, že ti někdo ublížil natolik, že nejsi zatím schopný, přijmout lidský dotyk," zamumlala a sklopila zrak.

Harryho to, co řekla překvapilo. Na to, jak byla malá, dokázala porozumět něčemu takovému, čemu kdejaký dospělý, to nepochopí, ale ona je jiná. A možná proto se jí Harry v něčem rozhodl otevřít.

„Emily, poslouchej. To, co se stalo je minulost a nemusíš se kvůli tomu trápit. Raději mi řekni, naučíš mě přijímat hromadná objetí?"