Banshee

73. Mocní nemocní

Darius se zhluboka nadechl nosem. „Miluju vůni strachu." šeptl blaženě a lehkými kroky obešel ztuhlého Pána Zla. „Pověz mi Tome, jaký to je pocit, když ztratíš vše, jenom kvůli moci?" přejel rukou Darius po opěradlu trůnu a tvář sklonil vedle té Voldemortovy. „Je smutné, že jsi jí toho dal tolik a ochutnal jí sotva ždibec," řekl Darius pochmurně, sledoval přitom každou reakci Voldemortova těla. „Víš, něco ti prozradím," mrknul laškovně a poplácal Voldemorta po hlavě, jak poslušného mazlíčka. „Moc má jednu špatnou vlastnost, touhu mít jí víc a víc, až tě úplně pozře." Darius nad sebou pomalu avšak jistě ztrácel kontrolu. Vzdálil se tedy od trůnu, aby Voldemortovi čelil tváří v tvář. „Jen se na sebe podívej, je z tebe troska hodná k pláči a přitom jsi mohl mít všechno, kdybys nebyl hlupák!" vyřkl svá slova, hlas plný jedu a nenávisti. Voldemort sebou najednou trhnul, jakoby dostal ránu elektrickým proudem. V mžiku vytáhl hůlku, která se ve tmě bíle zaleskla. „Ještě slovo a budeš polykat červy!" zasyčel, doslova jako had, s hůlkou namířenou na Pána temnot.
„Klidně, mě červy nevadí, naopak si myslím, že to jsou občas užitečná zvířátka," pokrčil Darius zvesela rameny, roztahující ruce do stran. „Zkus mě zabít, dám ti tu možnost získat titul Pána temnot, abys pak neřekl, že jsem nebyl fér."
Zelený paprsek vylétl z hůlky téměř v ten samí okamžik, co Darius dořekl poslední slovo. Paprsek narazil do mužova brnění, kde se neškodně rozprskl. Darius sklonil oči na hruď a zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Vskutku hezký pokus příteli." pochválil Pán temnot, na rtech měl úsměv nezbedného kluka. Voldemort na to reagoval po svém, začal po Dariusovi házet jednu Avadu za druhou a Pán temnot se smál. Smál se dlouho, dokud Voldemort nepochopil, že dnes prohrál. Přestal plýtvat kouzly a sklonil hůlku k boku, pohledem přejel okolí připraven utéct. Darius té maličké chvilky nepozornosti využil, natáhl ruku a zem se pod Voldemortovými nohami začala třást. Černokněžník udělal tu chybu, že uskočil směrem, kde stál Darius.
„Zajímavé kouzlo, že?" zašeptal Pán temnot, směrem k hadímu muži, odpovědi se mu však nedostalo. „Neříkej mi Tome, že máš strach, trocha legrace ještě nikoho nezabila!" zamlaskal Darius popuzeně.
„Ty jsi šílenec!" vykřikl Tom, snažící se udržet rovnováhu.
„Ne, pouze sociopat." uculoval se Pán temnot. „Tome, copak se ti na tom nelíbí, dělám pouze to co ty tvým obětem." Rozešel se klidně k Voldemortovi, jako kdyby se pod ním zem vůbec netřásla. „Dělal jsi jim totéž, vycítil jsi jejich nejhlubší hrůzy a zhmotnil je do skutečné podoby, dokud nezešíleli." Došel až k němu a díval se do těch rudých zorniček plných strachu. „Kdo by to byl řekl, že se velký zlý Voldemort bojí zemětřesení," ušklíbl se a pomocí myšlenky zvýšil kouzlo, teď už se Tom na nohách neudržel. „Samozřejmě nesmíme zapomenout na tvá Crucia, těch jsi za svůj život vykouzlil až moc." konstatoval Darius a přiklekl si k Tomovi. „To však už není můj problém," řekl a vzal Tomovu tvář pevně do dlaní. Z konečku prstů se okamžitě vyplížily černé provazce mlhy, které se bez jediného varování dostaly k Voldemortovým spánkům, kde se rozplynuly. Paloukem se rozezněl bolestivý křik, co každou vteřinou nabíral na síle.
Darius si vzal vše zpět, nic Voldemortovi nezůstalo.
Poté co bylo po všem, dal rychle ruce pryč a vstal. S odporem se díval na to klubko, sténající bolestí na zemi. „To tě odnaučí brát si něco, co ti nepatří," procedil skrz zuby Pán temnot a ukončil kouzlo. Zem zase byla klidná, jako kdyby se nikdy netřásla.
Darius odešel z palouku jako vítěz, snad jen kdyby se někdo blíže podíval, viděl by okolo skuhrajícího Voldemorta podivnou auru.
***
Chodby v bradavicích zely prázdnotou. Všichni obyvatelé hradu čekali venku na závěrečný boj.
Darius se v podobě černého tornáda objevil v chodbě před ředitelnou. Zahlédl chlapce, jak kráčí po schodech, se svěšenými rameny. Nechal zmizet černý vír, stejně tak brnění. Nahradil ho jedním z Bystrozorských hábitů. Stihl to o chlup, chlapec právě zvedal hlavu a podíval se přímo Dariusovým směrem.
„Co tu děláte?" ozval se Neville, podezřívavě vytahující hůlku.
Darius zvedl mírumilovně paže. „Jste Neville Longbottom?" zeptal se naléhavě. Chlapce to viditelně znejistělo.
„Ano jsem." odpověděl, ale i nadále na něj nepřestal mířit hůlkou.
„Zaplať Merlin!" vydechl úlevně bystrozor. „Musíte se mnou!" křikl horečnatě, v obličeji vepsanou hrůzu. Udělal dva prudké kroky směrem k Nebelvírovi, byl však zastaven kouzlem, které ho minulo jen o vlásek.
„Stůjte! Nepřibližujte se! Nebo to s Vámi špatně dopadne," vyhrožoval Longbottom.
„Vy to nechápete! Napadli nás, mě a mého přítele, potřebujeme pomoc!" Zoufalost z jeho hlasu přímo odkapávala. „Šli jsme Vám na pomoc a cesta do hradu je zabezpečená, tak jsme to vzali přes les a..."
Neville nepatrně sklonil hůlku. Darius poznal, že chybí málo a zachová se jako chrabrý Nebelvír.
„Prosím pomoz," zašeptal bez dechu, v duchu se modlil aby si před tím klukem nemusel kleknout. Naštěstí se tak nestalo, v chlapcově tváři se objevil odhodlaný výraz. Zastrčil si hůlku do rukávu a kývl na Dariuse.
Oba spěšně vyrazili prázdnými chodbami, až se objevili na pozemcích Bradavic. Nebelvír ho vedl a Darius si po chvilce uvědomil dost podstatnou věc. „Pane Longbottome?" oslovil ho tiše. „Neměli bychom poprosit o pomoc paní ředitelku? Přinejmenším by o tom měla vědět.
„Ne!" odbyl jej Neville. „Už nikdy nikoho neohrozím!" zabrblal si pod nos a schoval se pod první stromy. Darius se neubránil cuknutí koutku úst. Merlin žehnej Nebelvírům, pomyslel si.
V lese vládla tma, takže po pár krocích si byli nuceni rozsvítit hůlky.
„Víte alespoň přibližně, kde Vás s přítelem napadli?" otočil se Neville na bystrozora.
„Vím to úplně přesně, pojďte za mnou!" přikázal Darius a ujal se vedení.
K palouku došli poměrně brzy. Darius se na oko rozhlédl kolem. „Přítele nikde nevidím," řekl a kouknul se na Nevilla.
„Váš přítel tu opravdu není, zato Voldemort ano." Nebelvír pevněji uchopil hůlku a to bylo jediné varování, než ji přiložil k Dariusově krku. Světlo vycházející z hůlky Dariuse na pár sekund nepěkně oslepilo.
„Sakra! Dej ten klacek pryč! Chceš mě snad oslepit!" rozčílil se Pán temnot a rukou si dal hůlku pryč z krku. Tím mu to otravné světlo přestalo svítit do očí. Bohužel problém nastal v tom, že měl před očima najednou černé skvrny. Nedal však na sobě nic znát, ten kluk mu k tomu nedal ani příležitost.
„Kdo ve skutečnosti jste?!" vyjel kluk vztekle, hůlku naštěstí nechal skloněnou. „A co děláme tady?" pokládal otázku za otázkou.
Darius dostal chuť Nebelvíra na místě zaškrtit. Pokládal otázky, které byly buď naprosto irelevantní, nebo zřejmé. „Je úplně jedno kdo jsem!" vyslovil Darius, pečlivě zírající na kluka tím nejvíc zastrašujícím pohledem. Nebelvír se ho chystal přerušit a tak Darius honem pokračoval: „A tady jsme, protože jsi byl předurčen zabít Voldemorta, který je čirou náhodou mimo svou kondici, takže jsou síly zcela vyrovnané."
„C-cože, co to tu povídáte?" koktal Neville vyděšeně a šlapal z jedné nohy na druhou. Pohledem kmital neustále k palouku, kde se Voldemort znaveně opíral o trůn.
Darius protočil nad tím lidským mládětem očima. „Chápu, že máš strach Nebelvíre, ale když se neodvážíš teď, odnesou to dřív, nebo později tví blízcí, to chceš?"
„Ne." zamítl chlapec s jistotou a podíval se Dariusovi do tváře. „Jenže kde mám vzít tu jistotu, že vyhraju, co když mě Voldemort porazí a já tak odsoudím kouzelnický svět k utrpení."
Darius pochopil, přistoupil k chlapci a řekl: „Smrt nebolí. Je to jako když usneš, jen s tím rozdílem, že se už neprobudíš," šeptal uklidňující slova a sledoval, jak se chlapcův postoj mění na úlevu. „Neville, obávat se smrti není špatné, jen se klidně boj, ale nenech se ovládnout strachem z ní."
Neville pevně kývl a narovnal se v ramenou. „Děkuju," zašeptal vděčně, otočil se k Dariusovi zády a bez zaváhání se rozešel na palouk.

Tak Darius nám zametl s Voldemortem a Neville se ho chystá dorazit :D 

Všem opět moc děkuju za hvězdičky, čtení, ale hlavně za komentáře jste úžasní.