Banshee

49. Neslušné chování

Harry obvykle spal jen pár hodin a stačilo mu to. Někdy naopak nespal vůbec, když si to situace vyžadovala. Dnešek byl však jiný, spal tvrdě a beze snů, jasný důkaz toho, jak byl vyčerpaný. První snaha o probuzení byla, když se mu do jeho rozespalého mozku dostaly zvuky, co nedokázal správně zařadit. Neuvěřitelně ho však rušily, chtěl zvednout oční víčka a podívat se. Bohužel mozek měl svůj vlastní názor a znovu ho poslal do spánkového režimu. Druhý pokus o probuzení byl úspěšnější. Harry zamžoural do tmavého pokoje osvětleného pouze mírně hořícími loučemi. Cítil se konečně vyspalý, až mu to přišlo divné, jelikož šel spát hrozně pozdě, dá se říct spíš k ránu a přesto se cítil jako rybička. Rozlámaná rybička pomyslel si, když se toporně zvedal do sedu. Asi se za celou dobu spánku nehnul a to se na něm takto podepsalo. Oblečení měl na sobě zmačkané, takže první zastávka byla jasná, koupelna. Zvedl se z postele, ze skříně si vzal čisté oblečení a natěšeně šel do koupelny. První si umyl zuby, protože tu pachuť v puse nemohl vydržet.
Sprcha byla osvěžující, když si pak navlékal oblečení, zaslechl z vedlejší místnosti rámus. Zarazil se v zapínání košile a do rukou mu automaticky vklouzla hůlka. Neslyšně otevřel dveře od koupelny a nakoukl do pokoje. V místnosti byl Snapeův skřítek a na jeho psací stůl rozprostíral doslova hostinu.
„Co tu děláš!" zeptal se tvrdě. Skřítek si ho dosud nevšiml a tak se viditelně leknul.
„P- pán nak-káz-z-al." koktal tak hrozně, že mu Harry skoro nerozuměl.
„Snape? A proč by to pro Merlina dělal?" ptal se spíš sám sebe, než skřítka.
Skřítek se stejně rozhodl odpovědět. „P-pán měl o Vás obavy, když jste se dopoledne neprobudil. Poslal sem Ankiho se snídaní."
Harry nadzvedl překvapením obočí a aby skryl svůj udivený výraz, sklonil hlavu ke knoflíkům košile a dopnul si je.
„Snídaně jste se pane nedotkl, tak jí Anki odnesl a přichystal Vám oběd."
Harry rychle zvedl hlavu a podíval se na hodiny, půl dvanácté! To není možné, nikdy takhle dlouho nespal. Skřítek ještě něco povídal, ale Harry ho vůbec nevnímal, popadl hábit, chtěl si ho navléct, ale po bližším zkoumání zjistil, že je tak jedině připravený jít do prádla. Přešel ke skříni a vytáhl si čistý.
„Anki Vám ho vypere, pane." řekl skřítek, luskl prsty a špinavý pomačkaný hábit zmizel.
Harry si ho nevšímal, soustředěně si oblékal hábit. Konečně ho měl na sobě, ono totiž, když spěcháte, tak Vám i taková jednoduchá činnost, jako je oblékání, zabere několik sekund navíc. Skřítka svým jednáním musel mást, ale po celou dobu to stvoření mlčelo, dokud Harry nesáhl na kliku od dveří.
„Pane, měl byste se najíst a napít," pípl nesměle skřítek.
Harry se k němu prudce otočil, s úmyslem ho pěkně seřvat. Stačil však pohled do těch velkých ustrašených očí a chuť řvát ho přešla.
„Skřítku nemám čas, spěchám," řekl krotce, aby skřítka ještě víc nevyplašil.
Malé stvoření začalo horlivě kývat, až mu uši pleskaly o tvář. „Anki ví, ale pán se musí ještě posilnit, jinak se bude pan Snape zlobit."
Skřítek se tvářil truchlivě, že se nad ním Harry smiloval. Pustil kliku a zamířil si to ke stolu a ohromeně si sednul na židli, na klín si složil ubrousek. Skřítek rozjařeně přiskočil a hned ho začal obsluhovat. Harry byl úplně mimo, toto nebyl oběd, ale hostina o třech chodech, jako první mu skřítek naservíroval nudlovou polévku. Harry, který si dosud myslel, že nemá hlad, změnil názor hned po první lžíci, polévka byla výborná. Další chod byly těstoviny s nějakou pikantní omáčkou. Harry do sebe nacpal půlku porce a už nemohl, žaludek měl jako kámen, nejvyšší čas přestat. Odložil příbor, vzal si skleničku naplněnou obyčejnou vodou a zhluboka se napil. Lokl si jednou, dvakrát, třikrát a sklenička byla prázdná. Odložil ji a vstal.
„Děkuju skřítku, bylo to výborné, ale teď už musím jít." Dnes už po druhé sáhl na kliku, jenže byl opět zastaven.
„Pane, počkejte! Anki má pro Vás vzkaz od pana Snapea."
Harry si povzdechl a otočil se ke skřítkovi s pohledem plným očekávání.
Ten když viděl, že má Harryho plnou pozornost, spustil: „Slečna Emily a pan Snape Vás prosí, aby jste za nimi po jídle zašel." Skřítek byl ve své řeči rychlý, aniž by se pro tentokrát jedinkrát zakoktal.
Harry zůstal na skřítka překvapeně hledět. Upřímně, takový krok od Snapeových nečekal. Dá se říct, že očekával spíš pravý opak. Vyhýbání, nenávistné pohledy a v neposlední řadě vydírání a nátlak na ředitele, aby Harryho vyhodil ze školy. „Skřítku, vyřiď panu profesorovi a jeho dceři, že se moc omlouvám, ale nemohu přijít, mám doučování s panem profesorem Lupinem." Pak rychle otevřel dveře a zmizel skřítkovi z očí. Co kdyby se zase rozvzpomněl na něco, čím by ho zdržel. Zkontroloval jestli má u sebe hůlku, naštěstí měl a nic dalšího nepotřeboval. Udělal pár kroků, když se zarazil. Nemohl tady jen tak chodit, nerad by narazil na mladého Malfoye, který měl podle plánu Harryho vyzvat na souboj v momentě, kdy se setkají tváří v tvář. Dnes se na boj s ním vůbec necítil, popravdě ani Banshee, takže zbývá jediné. Rozhlédl se pro jistotu kolem, nikde nikdo, všichni byli ještě na obědě a cpali si své bezedné žaludky. Jednoduše se přemístil, sice riskoval prozrazení, ale hádal, že se v sobotu v době oběda nikdo nebude potulovat poblíž učebny obrany proti černé magii.
Objevil se v liduprázdné chodbě s veselým úšklebkem na rtech. Došel ke dveřím učebny a zaklepal.
Za dveřmi se ozvalo odsunutí židle a následně kroky směřující ke dveřím. Harrymu se na jednu stranu ulevilo, nebude muset čekat než se profesor uráčí vrátit z oběda. Zároveň byl napnutý k prasknutí. Profesor Lupin je vlkodlak, bylo tedy otázkou času, kdy přijde na Harryho identitu. Upřímně se divil, že na to Lupin nepřišel hned. Brzy však pochopil, stačilo se podívat na mužův vzhled. Lupin byl sice vlkodlak, jenže se svou vlčí duší nebyl za jedno, bojoval s ní. Harry neměl tušení jak dlouho je Lupin vlkodlak a proč se se svou vlčí polovinou nesmířil. Takhle si jen neuvěřitelně škodil, jak psychicky, tak fyzicky. Jediná dobrá věc na tomhle nešťastném osudu byla, že Lupin našel svého druha, Siriuse Blacka. Při těch pár příležitostech, kdy je nenápadně sledoval ve Velké síni musel uznat, že se k sobě náramně hodí. Škoda jen těch těžkých přeměn, které vlkodlak prožívá a přitom by stačilo, tak málo...
Harryho myšlenkové pochody přerušilo vrzání dveří. Harry rychle nasadil lhostejnou masku. Dveře se otevřely dokořán, Harry kývnul na profesora a prošel kolem něj dovnitř. Profesor vypadal unaveně, oblečení na něm vlálo víc než si Harry pamatoval. Došel k židli před katedrou, jenže ještě než si na ní stačil sednout, zastavil ho hlas profesora.
„Pane Morteme, strhávám pět bodů Zmijozelu."
Harry se překvapeně zarazil, vzdáleně vnímal zavírání dveří a šoupavý zvuk podrážek na podlaze. „Pane?" ozval se překvapeně. Upřeně přitom sledoval profesorův výraz. Nenašel v něm žádnou naštvanost nebo vztek. Snad jen tichou rezignaci. Vůbec se ve vlkodlakovi nevyznal.
„Sedněte si!" přikázal muž a sám si sednul za katedru, ignoroval při tom chlapcovo rozčarování.
Harry ho uposlechl, přesto se nevzdával, chtěl vědět za co ztratil body. Kouknul na své vodotěsné hodinky na zápěstí. Našel je asi před pěti lety na ulici plně funkční. Od té doby je z ruky nesundal, samozřejmě je očaroval proti rozbití. Byly praktické, nemusel se neustále unavovat kouzlem, stačilo jen lehce natočit zápěstí. Praktické hodinky ukazovali něco po třičtvrtě na dvanáct, takže nepřišel pozdě i když, neřekli si přesný čas, pouze že má přijít po obědě.
„Pane profesore, za co jsem ztratil body?" zeptal se a dal do hlasu patřičný respekt. Profesor zvedl hlavu od papíru, které se snažil srovnat. Chvíli na Harryho zíral, jako kdyby nechápal, na co se to žák ptá. Ten trpělivě čekal, co z muže vypadne.
„Vy netušíte za co jsem vám strhl body?!" Hlas profesora Lupina přešel do útočného, což Harry tak úplně nechápal. Tělo se mu napjalo, když si všimnul, jak mužovy oči problikly zlatě. Lupin si musel svou ztrátu sebekontroly uvědomit, jelikož se zprudka nadechl a vydechl. Harry viděl, jak zatíná ruce v pěst. Nechal ho ať se uklidní, nijak do toho nezasahoval. Raději dělal, že si ničeho nevšiml. Pro trochu mužova soukromí se začal rozhlížet po učebně. Líbila se mu, byla přesně taková jakou ji studenti potřebovali, nic navíc co by mohlo rozptylovat. Co by postrádali studenti nejvíce by byl profesor Lupin, ať byl tento muž, jaký chtěl, svému řemeslu rozuměl. Ve své prohlídce si všimnul podivné truhly za katedrou, musel v ní být uvězněný tvor, protože se co chvíli zachvěla. Harry si zvědavě truhlu prohlížel, v duchu hádal co se v truhle může skrývat. Neodvážil se, ale použít Banshee moc, nechtěl riskovat své prozrazení.
„Strhl jsem Vám body za Vaše chování."
Harry sebou lehce trhnul. Nečekal, že se ozve Lupinův hlas, ne tak brzy. „Za mé chování." konstatoval Harry jednoduše. „Dobře pane profesore a jak se mám příště chovat, abych se strhávání bodů vyhnul?"
„Pro příště mě zkuste pozdravit," odpověděl Lupin a vstal. Začal chodit po třídě, jako když vykládal látku. „O kouzlu Expecto Patronum víte vše co je potřeba. Věřte, kdybychom nebyli uprostřed války, kde jsou mozkomoři na straně zla, netlačil bych na Vás," otočil se na chlapce, v očích se mu přitom odrážela lítost. „Nemohu si vzít na svědomí, kdyby Vás mozkomoři chytili..."
Harry pozoroval profesorův lítostivý výraz. Chápal jeho postoj, možná kdyby byl normálním studentem, tak by se snažil vyčarovat, aspoň mlhu. On však není a nikdy nebude normální student, který patrona vyčaruje a to ze dvou důvodů. První nejpodstatnější, má v duši Banshee tvořenou z černé magie. Druhý, Mozkomor na něj nikdy nezaútočí.
„Chápu, pane profesore, řekne Harry a napodobí profesora, vstane a vytáhne hůlku.
„Ještě než začneme, pane Morteme řekněte mi Vaši nejšťastnější vzpomínku." zastavil ho profesor.
Harry se ocitl v koncích, jak vysvětlí profesorovi, že žádnou šťastnou vzpomínku nemá. Byl tak zamyšlený, že si nevšimnul, jak Lupin zamířil k oknu. Pak už bylo pozdě katastrofu zastavit. Dovnitř zavál studený větřík. Opřel se do zkoprnělého Harryho, kterému se začaly potit dlaně, věděl co přijde v momentě, kdy se do Lupinova nosu dostane Harryho vůně. Nemělo cenu utíkat, ohrozil by tím celou školu. Jen litoval, že se nemůže s vlkodlakem přemístit někam, kde nemohou nikomu ublížit, ani nic zničit. Takhle to mohl zkusit pouze po dobrém a doufat že to vyjde. Z profesorova hrdla, který stále stál k Harrymu zády, se ozvalo nelidské zavrčení. Harry nahlas polkl, nebál se, pouze neměl psovité šelmy rád. Dokázaly ho, jako jediné vystopovat a vlkodlak byl jednou z nich. Nedokázal by ho sice zabít, ale pocuchal by ho dostatečně na to, že by se z toho léčil několik měsíců a na to Harry neměl čas. Proto opatrně položil hůlku na zem a dal ruce vzhůru. Muž se k němu prudce otočil, jeho vlkodlačí oči zářily radostí. Harry pochopil v jeden moment několik věcí. Neměl dávat hůlku z ruky, po dobrém to s tímhle vlkodlakem nepůjde. Na to byl až moc dlouho na krátkém vodítku. Ten se přímo třepal na rvačku s rovnocenným soupeřem. Další uvědomění přišlo, když se vlkodlakovi podíval pořádně do očí. Lupin byl na míle daleko dění, nemohl tedy na něj spoléhat, že to včas zastaví.

Ahoj tak jak se Vám líbila kapitola? 

Nějak ubylo komentářů? Co se stalo ? Nic neříkejte vám už se Banshhee v tohle hice nechce číst a už vůbec dávat komentáře ubohé korektorce co pro vás potí u rozvařeného notebooku :D

Ale teď vážně připisuji úbytek komentářů prázdninám a doufám že se to po prázdninách zase zvedne. 

Děkuju svým věrným duším že se stále drží čtou,hlasujou a komentují.  Jste skvělý.