Banshee

72. Bitva na spadnutí

    „Očekávala jsem to Brumbále, Vaše časté výlety v průběhu posledních let, mi mnohé napověděly," pronesla profesorka poté, co opět získala nadvládu nad svým chováním.
Darius kývl a přešel ke schodům do svých soukromých komnat. Nehodlal se v přítomnosti profesorky déle zdržovat, její bystré oči by mohly jeho lež prokouknout. Žena ho však zarazila ještě dřív, než stačil dát nohu na první schod.
„Albusi, co máte v plánu? Proč se tak najednou vzdáváte Bradavic?" Minerva přimhouřila podezřívavě oči. Znala Brumbála léta, pro Bradavice by dýchal do posledního dechu. Tohle jednání mu nebylo vůbec podobné. „Co mi tajíte?" zeptala se a zkrátila vzdálenost mezi nimi v obavě, že by jí ředitel mohl jednoduše odbýt a utéct.
„Máš pravdu Minervo, tajím ti mnohé, ale ne to důležité." mlžil Darius, otočený teď čelem k obávané Nebelvírce. „Bitva je na spadnutí a já věřím, že přenechávám Bradavice v těch nejlepších rukou." využil profesorčina překvapení, otočil se a vyšel schody dřív, než ho opět stačila zastavit.
Komnaty Albuse Brumbála byly temné, musel rozsvítit několik svícnů aby nehrozilo, že se přerazí. I v tom šeru, co nastalo pomocí pár zapálených svíček, poznal jaký je Brumbál vetešník. V komnatě bylo tolik různých věcí, že se tam nedalo málem hnout. Nikterak se nerozhlížel po tom bordelu a rovnou zamířil do ložnice, kde našel pravého Brumbála ležet na posteli. Znovu zapálil několik svíček, ale jen tolik aby viděl na muže, který byl bledý i přes slabý svit ohně. Stanul u boku postele a konečně sejmul podobu Brumbála. Stařec na posteli těžce dýchal, vypadalo to, že užití tak silných kouzel na jeho imunitní systém, urychlilo proces kletby. Darius muže nelitoval, proč taky, dostal šanci a promarnil jí.
Albus otevřel oči, bojující při tom o každý nádech. Pochopil, že jeho čas se naplnil. Bál se, ale ne smrti, pouze neznáma, co když ho už nic nečeká?! Nechtěl takhle skočit, jako stařec na smrtelné posteli a sám. Čím si tak strašný konec zasloužil? Měl zemřít jako hrdina, aby na něj kouzelnické společenství nezapomnělo! Pootočil z posledních sil hlavu a všimnul si postavy oděné v brnění. „Ty jsi smrt?" hlesnul téměř neslyšně.
„Ne, Brumbále, ale už si pro tebe jde!" Darius neměl v úmyslu starce vyděsit, jenže si nemohl pomoci. Naklonil se nad něj a doslova si užíval tu bezmoc, která z Brumbála sálala. „Řekni mi, chlapče." Při tom slově Darius zkřivil tvář do grimasy, ze které se dalo vyčíst jediné a to znechucení. „Těšíš se na další z tvých dobrodružství?" pokračoval děsivým dětským hláskem, co dokázal vyvolat na rukách husí kůži. „Jak na tebe koukám, byl to jen žvást pro Nebelvíra, čekal jsi snad, že zemře beze strachu, když mu tohle budeš cpát do hlavy?" Darius se s úšklebkem na rtech napřímil. „Prozraď mi, zabírá to?" položil další otázku už normálním hlasem. Na kterou však nepotřeboval odpověď. Ředitel dýchal čím dál pomaleji, srdce mu v hrudi škobrtalo častěji a častěji. Darius už toho neměl na jazyku mnoho, proto se znovu naklonil nad ředitele a šeptem řekl: „Nefunguje to." konstatoval jednoduše. „ A já ti řeknu proč. Příliš se děsíš svých hříchů, ale nemáš důvod, Smrt není zlá, pouze spravedlivá. Bere si každého bez rozdílu, v tom spočívá její síla." Darius poznal, že ho Brumbál poslouchá, jenže Smrt tu bude každou chvíli a nerad by se tu s ní potkal, když má ve svém rajonu takový binec. „Rád bych se tu s tebou dál vybavoval, ale už nemám čas. Ty čekáš jinou návštěvu a té bych já nerad přišel na oči." Darius se narovnal do stoje a odstoupil od postele. Ještě než zmizel, zaslechl smrtelné chroptění znamenající konec.
***
Objevil se hustém lese, nedaleko hradu. Viděl hrstku profesorů, jak aktivují okolo hradu štít. Lidé z toho jejich Řádu mezitím pobíhali po nádvoří připraveni bojovat. Darius se opřel o jeden z kmenů stromů a čekal až dorazí hlavní aktér všeho, toho chaosu.
Plán měl připravený, odlákat ho někam stranou od těch pitomců, co se nechali tak snadno zlomit a slouží mu. Vzít Voldemortovi tu moc, ovládat je by nemělo být těžké, přece jenom je v tom hadí ksicht pouhý nováček a nepodařilo se mu ovládnout všechny temné bytosti, pouze malou část. Darius se nemohl střetnutí dočkat, staletí si nikdo nedovolil udělat takovou pošetilost, jako Voldemort. Řešit neustále spory mezi upíry a vlkodlaky, nebo Mozkomory a Bludičkami časem omrzí a stane se to takovou běžnou rutinou, kterou provádíte, aniž byste o tom nikterak extra přemýšleli. Tohle bylo nové, neokoukané.
Z myšlenek ho probral mrazivý chlad. Mozkomorové se blížili. Dariusovi smysly se vyostřili na maximum. Mrknutím oka si na sebe přičaroval dlouhý plášť s kápí, elegantním tahem ruky si ji natáhl přes hlavu. Do obličeje mu tudíž vidět nebylo a ten kdo se po něm přeci jenom podíval, by viděl pouze hlubokou temnotu.
Jistým krokem se vydal vstříc chladu, pod nohama mu praskaly větvičky. Postupně byla zem čím dál zmrzlejší. První Mozkomor na sebe nedal dlouho čekat. Připlul k Dariusovi bez skrupulí, nikterak nedal najevo úctu, kterou by měl k Pánovi temnot chovat. Natáhl k Dariusovi svou kostnatou ruku. Ten za ni chytil tak rychle, že to Mozkomor nestačil ani zaznamenat. Do kostnatého těla se začalo vlívat teplo, Mozkomor se v pudu sebezáchovy snažil ruku marně vyprostit.
„Zavedeš mě za ním a možná ti tvou zradu odpustím," zachrčel na Mozkomora v jejich řeči. Tvor v kápi konečně prozřel z mlhy, co ovládala jeho mysl a poznal pravého Pána. Uctivě se mu uklonil, přestože se cítil slabý. Darius přerušil jejich kontakt a rozešel se dopředu. Mozkomor plul neslyšně nad ním. Cesta netrvala dlouho a stanul na kraji malého palouku. Viděl, jak Voldemort sedí na jakémsi trůnu, okolo kterého postávali upíři, vlkodlaci, mozkomoři a bludičky. Darius je postupně spočítal a celá skupina měla dvěstě členů. Pán temnot zhodnotil situaci, která nebyla zrovna nejlepší, ale nejhorší taky ne. Odvolal Mozkomora a vyšel na palouk. Díky černému plášti nebyl skoro vidět, takže si ho nikdo zatím nevšiml. To ale neznamená, že ho upíři a vlkodlaci nevyčmuchají. Rozehrál nebezpečnou hru, která už předem bude mít vítěze a poražené. Darius hodlal udělat všechno proto, aby byl tím vítězem.
První plán mohl škrtnout, Voldemort se od temných tvorů oddělit nenechá, na to je na nich příliš závislý. Nezbývalo tedy nic jiného, než tu bandu pitomců porazit spolu s hadím ksichtem.
Jeden z upírů si ho konečně všimnul a okamžitě na Dariuse vycenil špičáky, celý se přikrčil připravený na Pána temnot zaútočit.
„Odvolej tu svou loutku, jinak o ni bez mrknutí oka přijdeš!" pohrozil Darius kráčející doprostřed palouku, přímo k trůnu hadího křížence.
Voldemort se na vysoké židli napřímil. „Co tu chceš?" vyštěkl útočně.
Darius znatelně pokrčil rameny. „Celkem nic důležitého, jen si vzít zpět co je mé a tebe připravit o tvou malou armádičku." Každé slovo vyslovoval pečlivě a s důrazem, nevšímajíce si vrčení a chladu okolo sebe. Několik tvorů ho nebezpečně sevřelo v kruhu. U upírů a vlkodlaků se dal lehce poznat hlad. Čekali jen na příkaz, ten jediný je dělil od toho, aby začaly trhat maso a sát krev z lidského hrdla. Mozkomorové se tetelili při představě čerstvé duše. Podivnou situaci dokreslil Voldemortův chladný, vypočítavý smích.
„Nevím kdo jsi, zbabělče, který se bojí ukázat svou tvář. Rozhodně mě, ale rušíš." Do Voldemortova hlasu se přidal nebezpečný podtón. „Pokud nejsi můj spojenec, což podle tvého chování nejsi- "
„Máš pravdu, rozhodně nejsem tvůj posluhovač," skočil Darius znechuceně do řeči té hadí napodobenině. „Na takovou úroveň bych se nesnížil..."
Voldemortovy krvavé zorničky se vztekem zúžily.
„Za to ty by jsi prosil na kolenou, abych se k tobě připojil, kdybys věděl kdo vlastně jsem." konstatoval Darius s hranou nudností. Ve skutečnosti byl na pozoru před těmi hlupáky, co ho ani nepoznali a naivně se domnívali, že se bez problému nasytí z jeho osoby. Protočil nad tím vším oči, pomalu ho dění na palouku začínalo nudit, chtělo by to akci! Pořádně nestačil ani dokončit myšlenku, když se proti němu vrhnul jeden z upírů. Počkal si, až bude těsně u něj a v ten moment mu ruka vystřelila a chytla toho opovážlivce pod krkem. Útok vyvolaný upírem vyprovokoval ostatní, vrhli se vpřed jako lavina, připraveni zničit vše co jim přijde do cesty. Darius odrazil pár útoků, ale byl v nevýhodě, nechtěl těm svým pitomcům ublížit. Za to oni jednali bezhlavě, jako divoká zvířata bez kouska rozumu. Voldemort je neovládl, on jim vycucnul mozky! Nešlo to, ne po dobrém, byli čím dál tím víc útočnější, hlad je poháněl do nepříčetnosti. Darius pomalu dostával podezření, že je Voldemort ztrácel ze své kontroly.
Plášť už dávno někde ztratil, jediné co ho teď chránilo od kousanců a drápů bylo jeho brnění, které svou funkci plnilo skvěle, vlkodlaci i upíři brzy pochopili, že na tělo útočit nemohou. Zaměřili se logicky na to nejslabší místo, obličej. Darius však taky přitvrdil. Paloukem se ozvaly první zvuky bolesti. Začal jim lámat končetiny. Přestal je od sebe odhazovat jako hadrové panenky a naopak čekal až se přiblíží k němu. Pak v rychlém sledu zlomil ruce a nohy a udělal z nich mrzáky, aspoň na malou chvíli, než se jim vše zahojí. Touto cestou se dostal k Voldemortovi, který seděl na svém trůnu, oči vytřeštěné, ve špatně skrývaném strachu. Pohledem klouzal po temných bytostech co se válely po zemi a kňučely bolestí. Jediní Mozkomoři pluli po temné obloze bez zranění. Voldemort k nim upnul poslední zbytky naděje, jaký ho čekal šok, když se na ně nemohl napojit.
Darius udělal poslední krok, stál teď naproti trůnu, užíval si Voldemortův šok. „Už víš, kdo jsem?" ozval se posměšně a vytrhl tak hadího ksichta z šoku.
„Pán temnot," zachrčel vyděšeně.

Doufám že jsem Vaše očekávaní nezklamala :) 

 Jinak všem moc děkuju za nádherné komentáře, hvězdičky a čtení. Vaše podpora mě pohání jako nic jiného :)