Banshee

20. Banshee hůlka

Mezitím se v ředitelně spustil povyk. Všichni křičeli jeden přes druhého a dožadovali se vysvětlení. Albuse z toho začala silně bolet hlava. Došlo to tak daleko, že uvažoval nad tím, jestli použít umlčovací kouzlo. Nakonec se to ale vyřešilo samo. Několik profesorů odešlo s tím, že se jich to stejně netýká a vše nechali na řediteli. Zůstali tu jenom členové Fénixova řádu. Albus tušil, co teď přijde. Lucius Malfoy bude chtít změnit strany. Albus by se na takový rozhovor rád vyspal, ale znáte to přísloví - kout železo, dokud je žhavé. Naklonil se pro šálek s čajem a pohled mu zabloudil k mladému Raddleovi. Musel přiznat, že tohle vskutku od Toma nečekal. Domníval se, že Tom bude svého syna střežit, jako oko v hlavě. On však udělal úplný pravý opak. Postavil ho do první linie, bojovat s někým, proti komu neměl sebemenší šanci a to proto, aby si zachránil svůj vlastní život. Albus usoudil, podle Julianova výrazu, že si to chlapec plně uvědomuje. Upřímně mu ho bylo líto, žádné dítě si takovou zradu nezaslouží. Rozhodně mu nabídne pomoc, byl by hlupák, kdyby v tom chlapce nechal. Ještě by mohl pan Raddle způsobit nemalé problémy. Lepší bude mít ho pod kontrolou. Julian musel vycítit jeho upřený pohled, jelikož zvedl hlavu a podíval se řediteli přímo do očí. Albus se ani nepokoušel o nitrozpyt, věděl, že syn pána Zla bude umět nitrobranu dokonale, proto zvolil jiný přístup. Mile se na něj usmál a dovolil mu pro dnešek odejít. Chlapec kývl a nepozorovaně odešel. Albus věděl, kam chlapcovy kroky povedou. Poté si všimnul, že jediný, kdo Julianův odchod zaznamenal, byl mladý pan Malfoy a k Albusovu překvapení se Draco Malfoy zamračil na zavřené dveře. Tady něco nehraje, pomyslel si a zamyšleně si pohladil svůj plnovous. Z myšlenek ho probralo až decentní odkašlaní Luciuse Malfoye.

„Vím, řediteli, nemám právo nic žádat, ale chtěl bych, aby někdo přivedl mou ženu sem do bezpečí Bradavic," řekl Lucius a snažil se, aby na něm nebylo poznat, jak tímto mužem opovrhuje. Pro teď je jeho jediná záchrana. Ředitel kývl.

Lucius se zastavil a podíval se na ředitele. Seděl tam stejně jako před chvílí, ale už nebyl hodný dědeček, najednou se jevil zcela jinak a Lucius pochopil, proč se ho Pán Zla tak bojí. Se staženým hrdlem kývl a podíval se na svého syna, na kterého byl právem hrdý. On jako první poznal, že na Voldemortově straně je nic nečeká, snad jen otroctví, bolest a ponižování. Jednal podle svého a postavil se tak Luciusovi i přestože hrozilo jeho vydědění. Odtrhl pohled od syna a vzal špetku prášku z misky vedle krbu a otočil se na ty dva. Nebyl zrovna nadšený, že ředitel vybral je, ale nebyl v pozici, kdy si mohl klást podmínky. Podle jejich výrazu poznal, že ani oni nadšením neoplývají, aspoň v tomhle byli za jedno.

„První půjdu já a dám povolení ke vstupu, tak za pět minut můžete za mnou," přikázal panovačně. Moc dobře si všimnul, jak Black zatnul pěsti a zaskřípal zuby. Náramně ho to potěšilo, takže do krbu vcházel s úsměvem na rtech. Hodil prášek na zem a vyřkl adresu tak rychle, že to ostatní málem nezaznamenali. Albus počkal až všichni tři odcestují krbem. Teprve pak se otočil na Draca. Ten na něj rovnou uhodil: „Dáte mé rodině šanci?" zeptal se na rovinu, nerad chodil kolem horké kaše, když to nebylo nutné.

Ředitel se napil stydnoucího čaje a z tácku si vzal sušenku.

„Pokud budou oba upřímně chtít sloužit dobru, tak ano, ale projdou tím, co ty. Neboj se, Draco, nenechám nic náhodě." Vypadalo že přesně tohle potřeboval slyšet.

„Děkuju, pane řediteli, jen vás musím varovat před otcem. On je pravý Zmijozel, mění strany, jak se mu to zrovna hodí."

Albus bral chlapcova slova vážně. „Neboj se, chlapče, dám si pozor. Tvůj otec brzy zjistí, že nejsem zas tak slabý, jak se možná na první pohled jevím." Draco se uchechtl a vstal.