Banshee

16. Školní trest

Další kapitola :) 

Došel až do hradu, kde stála Emily a podle toho, jak se tvářila, čekala na něj. Harry se ji ale rozhodl ignorovat, pro dnešek měl toho všeho po krk. Bez jediného pohledu Emily obešel a chtěl pokračovat v cestě, ale ten prcek měl, zdá se, ještě hodně na srdci. „Počkej!" křikla po něm panovačně. Harry zatnul pěsti a pomalu se k ní otočil. „Chceš snad po mě, ještě něco, nebo si se rozhodla slušně poděkovat a jít?" Emily si ho chvíli zaraženě prohlížela. Její pud sebezáchovy jí napovídal, ať už ho nechá na pokoji, jenže ona byla od přírody provokatér, navíc to byl Zmijozel a ti jsou až na některé výjimky bezpáteřní, tenhle tedy nebude jiný. Proč by mu měla děkovat? Stejně to vyžvaní tátovi a on sklidí body a ona bude mít zase průšvih. Pravda, už ho i tak má za to, že nezůstala v posteli a nečekala na otce a místo toho šla do knihovny. On ji tak hodinu hledal po všech čertech, než jí našel zalezlou v knihovně. Strašně se kvůli tomu pohádali a ona mu vyčetla vše, na co si jen vzpomněla, potom utekla. Nepřemýšlela, když vběhla na školní pozemky, měla vztek a byla zklamaná, možná proto vylezla na ten strom. S Dracem tam občas lezla, ale nikdy ne sama, až do teď. Když tam vylezla, byla nadšená, dokud se nepodívala dolů a neuvědomila si tu hloubku. Hned na to ji veškerá euforie přešla a začala se křečovitě držet větvě pod sebou, modlící se, aby někdo šel kolem a viděl jí. Merlin její prosby naštěstí vyslyšel, protože ani né za deset minut, které jí připadaly jako věčnost, se někdo objevil u jezera. Nejprve ho nepoznala, potom se ale otočil a Emily se ulevilo. Automaticky si myslela, že jí sundá a bude až přehnaně milý, jako většina Zmijozelů, kteří se chtějí jejímu otci zavděčit. Omyl! On byl kdovíproč úplně pravý opak, ještě jí obviňoval ze strachu. Teď stojí a tváří se, jak kdyby mu lezla na nervy.

„Pche, já vím přesně co máš v plánu! Jdeš za otcem a vše mu za tepla vyslepičíš!" obvinila ho bez zaváhání a zvedla nafoukaně bradu. Harry měl chuť jí za ten výraz pěkně vylískat. Ale co on se rozčiluje? Jeho dítě to není. Donutil svou tvář vyhladit se do neutrální masky a řekl: „Slečinko, můžeš mi říct, co bych z toho měl? Není moje věc, kde se po večerech touláš! A teď, pokud dovolíš, jdu za školníkem, takže sbohem, ty jeden malej nafoukanče!" Poslední slova si nemohl odpustit, prostě ne. Rychle se otočil na podpatku a šel, nevnímajíc dívčin hlásek, který ho volal.

Školníkův kabinet našel lehce, všimnul si ho už včera. Lehce zaklepal na dveře a čekal. Za dveřmi se ozval šramot a následně byly otevřeny na maličkou škvírku, odkud bylo vidět, jen kousíček obličeje a oko. „Dobrý den, pane, jsem tu kvůli školnímu trestu, který mi udělil profesor Snape," pozdravil Harry a čekal, jak Filch zareaguje. Ten otevřel dveře, ale dovnitř ho nepustil, místo toho šel někam za dveře a něčím tam začal rachotit. Po chvíli byl zpět a v ruce držel kýbl s čističi. To všechno mu vrazil do náruče a znovu zmizel. Harrymu sklouzl pohled na věci, které držel v rukách, bylo mu celkem jasné, co ho čeká jenže netušil, kde přesně si má zahrát na uklízečku. A to byl detail, že? Naštěstí své dilema dlouho řešit nemusel, protože školník se vrátil znovu, tentokrát s kočkou v náručí. Na první pohled bylo poznat, že je na tom hůř než ráno. Sotva dýchala, ale stále se snažila bojovat, přesto se v náručí svého pána ztrácela. Její oči byly zaměřeny na Harryho, snadno se v nich dalo vyčíst zoufalství a prosba o pomoc. Harry jí chvíli pohled oplácel, jejich tíhu však nevydržel dlouho. V momentě, kdy za sebou školník zamykal kabinet Harry sklopil zrak a v duchu se zapřísahal, že už se na tu zpropadenou kočku nepodívá. Věděl co chce, to by poznal i slepec. Chtěla žít! Jak prosté, ale nesplnitelné. Harry tu byl sice od toho, aby dával, ale musel i brát a bohužel musel kolikrát sebrat víc než dal, taková byla rovnováha života - nelogická pravda, ale tak to prostě bylo. Kdyby té zpropadené kočce prodloužil život jen tak, musel by ten den jít a několika lidem život vzít. Jak on svůj úděl nenáviděl! Banshee byla bytost, která se všemu živému stranila a nikdo jí to nemohl mít za zlé, jelikož v momentě, kdy byl život na svém konci, dokázal člověk či zvíře Banshee rozeznat ať se skrývala, jak chtěla. Pravda, Banshee co brala, ale i dávala byla pro většinu lidí jen mýtus, dokud na ní sami nenarazili. Harry měl jediné štěstí, že ta kočka neuměla mluvit, jinak by byl v pěkný kaši, takhle toho tvora mohl ignorovat a dělat, že její prosby a zoufalství nevidí. Chtěl se toho držet, jenže to netušil, jak moc to bude těžké. Jeho myšlenkové pochody přerušil až školník, který se znenadání zastavil u dveří, co měli nahoře uprostřed pověšeného panáčka. Harry v duchu zasténal, doufal, že dostane něco méně ponižujícího, třeba leštit vitríny. No, zdá se, že školník dostal jasné instrukce. Oba vešli do chlapeckých umýváren, školník natáhl k němu svou hubenou dlaň, Harry po něm střelil nechápající pohled. Filch zaskřípal zuby a vyprskl na něj.