Banshee

21. Emily

Ahoj je tu další kapitola. 

Harry se probíral pozvolna, oční víčka měl jako z olova. Přišlo mu, že spal pouze pár minut. Byl unavený víc, než když šel spát. Otevřel oči, musel párkrát zamrkat, aby se mu zrak rozjasnil. Pozvolna pociťoval neklid, který se každou ubíhající myšlenkou zvětšoval. Nikdy se mu nestalo, že by jeho mysl jednala tak zpomaleně, celý byl tak nějak mimo. Většinou hned co ráno otevřel oči, měl mysl jasnou a teď měl pocit, jakoby si mozek vzal dovolenou na neurčito. Podíval se okolo sebe a následně se prudce vyhoupl do sedu. U Merlinových gatí, tohle není jeho pokoj, pomyslel si a chytil se za hlavu, která se mu zatočila příčinou toho rychlého pohybu. Donutil své nohy dát dolů z pohovky přitom si všimnul, že už má zase svůj školní hábit. Rukou si sáhl na hlavu a nahmatal krátké vlasy a na obličeji ho tížily brýle. Pomalu si začal vzpomínat na důvod, proč takhle skončil. Před očima měl obraz toho, jak zaútočil na Snapea. Potichounku zasténal a sednul si. Tohle bude muset ještě řediteli vysvětlit a vůbec se na to netěšil. Tak to dopadá, když jedná bezhlavě, sakra. Už si chtěl dát hlavu do dlaní, ale na poslední chvíli si všimnul hůlky, kterou málem v té tmě přehlédl. Jen díky velkému oknu, které dovnitř vpouštělo dostatek měsíčního svitu si jí všimnul. Rychle se pro ni natáhl a dal do rukávu, doufajíc, že nikdo nepřišel k úhoně. Pomalu vstal, aniž by se ohlédl a jeho kroky zamířily ke dveřím. Rozhodně tu nemínil zůstat, pokec s ředitelem může počkat na zítra. Navíc chtěl být od ředitelny co nejdál. Nekoukal ani napravo, ani nalevo, jeho cíl byl jasný. Dostat se na pokoj, padnout do postele a spát co nejdéle to půjde. Procházel chodbami, doprovod mu dělal měsíc a hořící louče na stěnách. Čím hlouběji do sklepení šel, tím víc světla ubývalo. Nebylo proto divu, že na schodech někoho málem srazil. V poslední chvíli osobu chytil za ramínka a v domění, že se jedná o skřítka se omluvil a šel dál. Tichý vzlyk ho donutil zastavit, vytáhnout hůlku a otočit se. Nasvítil světlo osobě rovnou do obličeje.

„Prcku, co tady proboha děláš?!" vydechl, hůlku trochu sklonil, ale nezhasl. Emily, jakmile promluvil, zvedla prudce hlavu a prohlédla si ho od hlavy k patě. V následný okamžik se rozeběhla a než stačil mrknout, tiskla se k němu. Harry v šoku zamrkal, na nic dalšího se nezmohl. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, snad aby se probral. Nezabralo to. Nakonec se tedy nenápadně štípl do stehna. Bolelo to, takže o sen se nejedná. Sakra, co teď? Opatrně ji vzal za ramena a odtáhl od sebe, podíval se jí do očí, které byly plné neprolitých slz. Nestačil ani pořádně zauvažovat co dělá a už se přistihl, že si kleká, aby jí mohl vidět pořádně do obličeje.

„Co se děje? A co děláš tady?" zeptal se znovu pevně držící dívčiny ramena. Emily na jeho otázku zakroutila hlavou a začala přešlapovat. To upoutalo Harryho pozornost a podíval se dolů. Měla bosé nohy a očividně jí byla zima. Harry potichu zanadával. Vstal, aby si mohl sundat hábit, který přes ni následně přetáhl. Na první pohled se v něm ztrácela, ale to bylo jedno. Harry si ji vyzvedl do náruče dřív, než si to stačil rozmyslet.

Emily se na něj podívala vykuleně, ale k Harryho překvapení se nebránila. Rozešel se dál po chodbě s Emily v náručí, která se klepala zimou čím dál míň. Nebylo divu, hábit byl očarovaný oteplovacím kouzlem. Po chvíli si uvědomil, že vůbec netuší, kde má Snape komnaty. Tento detail ho donutil zastavit a kouknout se na Emily. ‎

„Kde jsou tvoje komnaty?" zeptal se pomalu usínající holčičky. Ta po této otázce otevřela zprudka oči a obtočila mu ruce okolo krku. ‎„Já tam nechci!" rozkřikla naštvaně a vystrčila na Harryho vzpurně bradu. ‎