Banshee

41. Hádka

Předem říkám, že takhle kapitola dopadnout neměla :D 

K laboratoři se nedostal, Severusovy paže ho chytly těsně před dveřmi. Harry zalapal po dechu takovým způsobem, jako kdyby se právě za ním zavírala hladina vody. Dotyk byl o to horší, protože byl nečekaný. Snažil se vykroutit, ale proti o hlavu většímu muži neměl šanci. Jeho tělo bylo proti jeho vůli táhnuto dál ode dveří. Čím dál byl, tím víc se ho zmocňoval děs a paže ho nepouštěly, byly jak dvě železné obruče, které mu znemožňovaly dýchat. Když už byl na pokraji mdlob, uslyšel u ucha sytý baryton: „Ššš, to nic, jen dýchej!" Harry ve své panice nerozeznával pořádně slova, ale stačil mu zvuk, ten krásný zvuk hlubokého hlasu zbarvený lehounkou, sotva patrnou naléhavostí, aby se donutil nadechnout a dostat do svých plic kyslík. Lačně lapal po vzduchu. Tělo za ním bylo silné a nezdolné. Harry věděl, že fyzickou silou ani kouzly nic nezmůže, tak přišly na řadu prosby. „Pusť mě, Severusi, prosím," šeptnul Harry vysíleně. Paže nepovolovaly, z hrdla se mu vydral povzdech rezignace a opřel se o hruď za sebou.

Severus by za nic na světě nepřiznal, že před chvílí jednal jako nebelvír. Bezhlavě, bez rozmyslu, naprosto netypicky pro zmijozela. Toto uvědomění ho vyvedlo z jeho obvyklého klidu. Sám pro sebe si položil otázku, proč tak jednal. Nedokázal si odpovědět, ale někde hodně hluboko, kam Severus zatím nedokázal najít cestu, odpověď byla. Takhle si to Severus vysvětlil jako správný zmijozel. Udělal to pouze proto, aby neměl přiotráveného studenta, je s tím pak spousta starostí. Stačí, že se mu málem udusil. Proč v něm ale toto vysvětlení budilo akorát vztek a zoufalství? Vždyť bylo správné, nebo ne? Další jeho pitvání sám sebe přerušila Harryho tichá prosba.

„Morteme, já tě pustím a ty mi frnkneš do laboratoře, kde jsou pro tebe jedovaté plyny. Máš mě snad za idiota?" vybruslil z toho Severus kousavou poznámkou a donutil se pustit to křehké tělo.

Harrymu se ulevilo, když ho ty paže konečně pustily, od Banshee však ucítil nával lítosti. Dal si sotva vteřinu na to posbírat se, hrozně málo času. Nechápal, jak to mudlové zvládají, když nemají Nitrobranu. Kdyby on nedokázal toto umění ovládat, zbláznil by se. Otočil se k Severusovi čelem, emoce pod kontrolou.

„Máš pravdu, Severusi, má chyba, děkuju za upozornění, dám si pozor." Udělal sotva krok s úmyslem se rozejít k laboratoři, když ho Severus znovu zastavil.

„Morteme, ty jsi snad neposlouchal, co jsem ještě před chvílí říkal?!" Tentokrát ho nechytil okolo pasu, stačilo ho jen čapnout za rukáv hábitu, který zmuchlal do pěsti a prudce s tím pitomcem smýknul zpět na místo. Vzduch v místnosti podivně zhoustl, dva muži se vztekle propalovali pohledy.

„Neopovažuj se se mnou mluvit tímhle tónem, Severusi! Nejsem žádný tvůj zmijozel!" vyprsknul Harry vztekle.

„Né? A co je tohle?" Zabodl Severus prst do zeleného znaku zmijozelu.

Harry dostal chuť Snapea proklít a vymazat mu ten triumfální úsměv z tváře. Neproklel ho, i když se vztekem k němu málem zalykal.

„Fajn, co tedy navrhujete, pane profesore?!" Na poslední slovo dal důraz a zároveň se v hlase objevila ironie. Proboha, vždyť byl skoro jednou tak starý a Severus si tu na něj vyskakuje, jako kdyby byl malý usmrkanec.

„Anki!" zvolal Severus do prostoru, nespouštěl přitom pohled z Harryho.

Skřítek se objevil vzápětí a hluboce se dvojici uklonil. „Pán si přeje?" zeptal se skřítek poté, co se narovnal.