Banshee

Epilog

O několik let později

„Nestihnou to," řekl jedenáctiletý chlapec, dívající se smutně do davu lidí.
„Určitě ano Wille, přece si nenechají ujít tvůj první odjezd do Bradavic." uklidňoval malého chlapce jeho otec.
Will se k otci přitiskl, všemožně se snažící zahnat slzy.
Harry si frustrovaně povzdechl, v duchu proklínal Severuse a Emily, kteří se ráno vypařili. Nechali po sobě pouze krátký vzkaz v něm stálo, že mají objev ohledně lektvarového výzkumu, ani písmenko navíc po sobě nezanechali. Harry ty jejich lektvarové objevy nesnášel, pokaždé při nich zapomínali na okolní svět. Snažil se jim oběma několikrát promluvit do duše, protože viděl jak moc Willa jejich nezájem trápí, ale bylo to marné. Dokud se jim nepovedlo aspoň trochu pokročit v tom jejich experimentu, byli hluší a slepí oba dva.
William uviděl naproti sobě kráčet tříčlennou rodinku. O něčem nadšeně štěbetali se svým synkem. Na první pohled bylo patrné, že mu věnují veškerou pozornost a klukovi v očích zářily jiskřičky štěstí. Williamovi se, nad tím obrázkem šťastné rodinky, sevřelo srdíčko a jedna neposedná slza si přeci jenom cestu ven našla.
Harry si k synovi přiklekl. „Ale no tak maličký, nač ty slzy, jedeš přeci do Bradavic!" snažil se Harry synka povzbudit. Sám se však držel, aby nezačal vzteky brečet. Tento den měl patřit jen Williamovi a jeho cestě do Bradavic. Merline, proč má doma dva posedlé lektvaristy!
„To jo, jenže otec s Emily tu nejsou, aby mě vyprovodili," vzlykl chlapeček.
Harry si synka přitáhl do náruče a zatímco ho jemně hladil po zádech, rozhlížel se kolem, jestli je někde nezahlédne. Další jeho povzdech zanikl v zatroubení lokomotivy. Na rameni mu najednou přistála teplá dlaň. Harry sebou cukl, tím u Williama vyvolal pozornost. Mladý Snape zvedl hlavu a hlasitě zavýskl Harrymu přímo do ucha. Chudák sebou cukl podruhé, prsty si protřel bolavé ucho.
„Co jsem ti říkal o křičení lidem do ucha, synu?" ozval se za Harryho zády káravý, hluboký hlas.
Will si však kárání nevšímal, vyvlíkl se z tátova objetí a překonal vzdálenost k druhému otci. „Vy jste to stihli," zajásal, koutkem oka viděl sestru, jak staví vozík vedle toho jeho.
„Si piš! Tvůj první odjezd do Bradavic bychom si nemohli nechat ujít," vykřikla zvesela Emily. „Navíc, vždyť do té mučírny musím jet taky, že jo." konstatovala a radost v hlase vystřídala kyselost.
„Nekaž bratrovi jeho den," okřikl Severus Emily, nezapomínající ji zpražit pohledem.
Emily, jakmile se otec otočil, protočila otráveně očima.
Harry nad dceřiným chováním zakroutil hlavou. Puberta s ní mávala už od čtrnácti, ale nikdy to nezašlo nikam dál, než k občasné drzosti.
Červená lokomotiva znovu zahoukala.
Celá rodinka se vydala k železné lady. Děti tlačily své vozíky před sebou, zatímco rodiče šli před nimi, aby mohli pohodlně projít. Lidí tu bylo požehnaně, všichni se tlačili, křičeli na sebe, hotový mumraj.
Severus pomohl dětem naložit zavazadla. Harry zatím uděloval Willovi, poslední rodičovské rady.
„Ale taťko, neboj se o něj, bude tam mít přeci mě," skočila mu do toho Emily a uličnicky na něj mrkla.
„Tak to abych si zařídil pokoj u Svatého Munga," prohlásil Harry pobaveně a naposledy je objal.
„Vlak za chvíli odjíždí, jdeme!" zakřičel na děti Severus. Will a Emily se k sobě naklonili. „Proč musí mít tenhle rok dozor zrovna náš táta!" zaúpěli šeptem.
Harry se zevnitř kousnul bolestivě do tváře, aby zahnal smích. Sledoval jak nastupují do vlaku, na tváři měl nalepený úsměv, který bylo čím dál těžší udržet.
„Uvidíme se na vánoce," oznámil Severus, objevující se najednou před Harrym.
„Ano, jako každý rok," potvrdil, teď už jen s nuceným úsměvem, Harry. „Hlavně na ty dva raubíře dej pozor."
„Neboj se, dám," slíbil profesor.
Neobjali se, Severus takový druh intimnosti na veřejnosti neměl rád. Nedej Merlin, aby se políbili, to by mu přeci zkazilo jeho reputaci před studenty. Museli si vystačit pouze s pohledy, ve kterých už za ta léta uměli číst. Ozvalo se poslední zahoukání pro opozdilce a vlak se dával pomalu do pohybu.
Severus se otočil od Harryho, bez jediného ohlédnutí za sebe nastoupil do vlaku, kde se následně ztratil v jednom z kupé.
Harry odstoupil do bezpečné vzdálenosti, mávající svým dětem na cestu.
Dívka s chlapcem, vykloněni z okna s obrovskými úsměvy na tvářích, otci mávali co jim síly stačily, dokud se vlak neztratil v zatáčce.
***
Harry se vrátil v zachmuřené náladě. Dům byl najednou tichý, prázdný, bez života. Bloumal hodiny po chodbách, nevěda co dělat s volným časem.
Žádnou práci neměl, jeho jedinou starostí za ta léta byly děti. Nevadilo mu to, ani v nejmenším. Emily a Wiliam jsou jeho život, jenže teď když jsou i se Severusem pryč, co bude dělat. Jako Harry Mortem se nikde neuchytí i když školu dostudoval, je tedy plnohodnotný kouzelník.
Starce by zřejmě znovu pohřbívali kdyby věděl, že vše co po něm zůstalo zdědil Harry. Severus vzal tehdy před léty řediteli všechny páky, co na Harryho měl, tudíž se nikdo nedozvěděl, jaké vztahy mezi ředitelem a chlapcem v skutečnosti panovaly. Brumbálův bratr dědictví odmítl, takže se Ministerstvo logicky obrátilo na Brumbálova schovance a ten vše přijal. Přesto všechno, ho do pracovního procesu nevezmou, už kvůli jeho druhé stránce. Snad jediné místo, kde by měl šanci se uchytit byly Bradavice, ale to nemohl dětem udělat. Mít oba rodiče ve škole, by pro ně byla noční můra. Několikrát vyslechl Emilyiny stížnosti na Severuse, jako učitele. Nechtěl být další, na koho by si stěžovali.
Zbytek dne strávil ztracen v myšlenkách, dokonce chvíli vedl dialog s Banshee, která si stěžovala na jejich druha a na jeho chladné chování na veřejnosti. Harry se jí snažil Severusovo jednání vysvětlit, jenže marně. Muž byl prostě takový a jeho otevřenost vůči lidem, byla zkrátka omezená.
K večeru si šel lehnout. Vykoupaný se natáhl na příliš velkou postel, kterou sdílel společně se Severusem. Pořád si pamatoval, kdy se tak stalo. Událo se to týden po tom, co se vrátil domů. Vzpomínal, jaké u toho byli rozpaky, když si poprvé lehali vedle sebe do postele. Počáteční rozpaky nahradila nespavost, nebyli zvyklí vedle někoho spát. Harry se na lůžku často převaloval a tím budil Severuse. Ten zase v noci chrápal, na to zase nebyl zvyklý Harry, ale nakonec se vše srovnalo a dokázali vedle sebe spát. Sex na sebe také nenechal dlouho čekat. Harry se po tom hezkém zážitku proklínal, že s ním tak dlouho otálel.
Natáhl se pro rozečtenou knihu na stolku, hřbetem ruky zavadil o medailon visící mu kolem krku. Severus ten kus zlatého kovu, s kouzelnou mocí, nikdy nepřijal. Nechtěl jej, protože by si pak ve vztahu nebyli rovni. Harrymu nějakou dobu trvalo, než to pochopil ne jako odmítnutí, ale jako rovnocenné partnerství. Když se tak stalo, sejmul z medailonu jednu jeho vlastnost a tou bylo věčné mládí. Samozřejmě po dohodě s Banshee, která bez námitek souhlasila.
Po nějaké době četby se Harrymu začaly klížit oči, tak knihu zavřel a položil zpět na její místo. Smutně se rozhlédl po pusté ložnici: Postel na které ležel, byla obrovská, z fleku by se na ni vešlo pět lidí. Harry si v ní přišel malinký. Nikdy nepochopil, proč Severus trval zrovna na téhle, snad pro její černou barvu? Noční stolky byly té samé barvy, Harry je měl rád pro jejich velké odkládací desky. Pod postelí se nacházel zelený chlupatý koberec. Podlaha, vytvořená z tmavých parket, se ve svitu svícnů jen leskla a házela tak tmavé stíny na bílé stěny. V ložnici se také nacházela, starožitná šatní skříň, Harry se Severuse nejednou ptal, odkud ji má... Nikdy se to nedozvěděl. Posledním kusem nábytku, byl Harryho psací stůl. Dal ho sem potom, co se se Snapem pohádali o ztraceném dokumentu, který podle všeho Harry zašil. Nakonec se však ukázalo, že si dokument vzal Lucius, jen se zapomněl o tom Severusovi zmínit a takových incidentů přibývalo tak dlouho, až to Harry nevydržel a pořídil si svoje vlastní pracovní místo. Snape Harrymu slíbil jeho vlastní pracovnu, ale nijak k tomu ještě nedošlo. Harry to viděl jasně, bude muset Severuse k tomu jednoho dne razantně donutit, jelikož milý profesor měl jednu špatnou vlastnost, kterou má snad každý chlap. To do čeho se mu nechtělo, nebo mu přišlo zbytečné se odkládalo do nekonečna. Naštěstí, pro profesora Snapea to takhle fungovalo jenom u nich doma. V Bradavicích byl na všechny strašný pedant, jenom Harry věděl o Severusově občasné lenosti, kterou si samozřejmě muž nikdy nepřiznal.
Rukama si upravil tmavě modrou přikrývku, ignorující slzy v očích. Sfouknul svíce a nechal pokoj ponořit do temnoty. Lehnul si na bok, nechajíc slzy volně stékat, pláč ho nakonec ukolébal ke spánku.
Probudila jej paže, která se kolem něj obtočila a také Banshee podvědomě vítající svého druha. Harry se otočil v mužově náručí.
„Co tu děláš?" zeptal se ochraptěle, dívající se do Severusových očí.
„Říkal jsem si, že mou společnost oceníš," odpověděl zamračeně profesor. Poznal podle Harryho nakřáplého hlasu, že plakal. V duchu se proklínal, přesně tomuto se chtěl vyhnout, neměl rád, když Harry plakal, měl si pospíšit a být tu dřív.
„Co tvá kolej a naše děti?" ozval se mírně znepokojeně Harry, rukou však nahmatal Severusovu paži, nechtěl, aby odešel.
„Vše je v pořádku, dal jsem to na starost Dracovi, stejně po mě kolej jednou převezme, tak ať se učí," uklidnil Harryho obavy jednoduše a přitáhl si ho k sobě, líbající jej na rty. Zanedlouho se z nevinného polibku stal hlubší. Severus zaháněl chmury svého milého, jak nejlépe uměl. Harry se tomu bez zábran poddal, proč také ne, miloval Severuse a na tom se nic nezmění, i když ho má někdy chuť prohodit oknem.
Konec

poděkování

Banshee je u konce... A já nevím, co napsat, snad jen moc Vám všem děkuju, že jste s Vílou smrti, vydrželi až do konce. Z příběhu, který měl být krátký se stal román, sama nemůžu uvěřit kolik to má ve Wordu stran.

Banshee si semnou prošla mnoha okamžiky, možná proto mi přirostla, tak moc k srdci. Harry a Severus to v tomto příběhu neměli vůbec jednoduché, kolikrát jsem si říkala, jak já ty dva dám do hromady :D Na konec, ale i oni došli svého štěstí a vy jste k tomu dopomohli, protože nebýt Vás všech, nikdy bych příběh nedokončila.

Vaše čtení a hvězdičkování mi ukázalo že máte o povídku zájem tak jsem do ní dala všechno, abych došla až sem. Děkuju Vám.

Pak tu jsou ti, co mě drželi nad vodou, když to s Banshee vypadalo bledě, každý komentář, který k ní byl napsán, jsem poctivě četla a u některých z nich se usmívala, jako měsíček na hnoji J ale každý bez rozdílu mi udělal obrovskou radost a já čtenářům mohu jenom upřímně poděkovat. Děkuju, že jste k Banshee napsali svůj názor.

Potom je tady poslední hrstka lidí, kterým patří moje obrovské díky. 

První je moje sestra, kterou možná někteří znáte pod jménem: Zmiozel Šefr musela snášet mé věčné stěžování o příběhu, jak se mi nelíbí, ta nebo ona scéna. Některé scény z Banshee doslova zachránila před vymazáním.

Další osobou je: MissArattay byla s Banshee na jejím začátku, to ona vychytávala všechny Banshee mouchy a já jí za to moc děkuju.

Poslední osobou je: Gryffindoe milá holčina, která hrdě dokončila korekturu Banshee. A bude s semnou pokračovat v dalším příběhu.

Konečně se dostáváme k nové povídce, která nás čeká příští úterý.