Banshee

4. Snape

Je tu nová kapitola :)  

Druhý den, přesně na čas, stál Harry na tom samém místě kam se včera přemístil. Jediné, co se změnilo bylo, že byl v lidské podobě. Brumbál sebou mírně trhl, když uslyšel typický zvuk přemístění. Rychle zvednul hlavu od dokumentů, které dosud vyplňoval a zíral na něj hodnou chvíli, než mu došlo, na koho se to vlastně dívá. Pak roztáhl ruce do stran a vesele prohlásil: „Vítej chlapče, málem bych tě nepoznal." Vstal a obešel stůl a postavil se před Harryho. Jeho zkoumavý pohled provrtával do mladšího muže díru. „Chlapče, něco tomu chybí," řekl zadumaně a začal si hladit svůj plnovous. Najednou zvedl prst a zamyšleně kývl. Harry ani nestačil zjistit co má v plánu, protože Brumbál už vytahoval hůlku, párkrát s ní mávl a v rukou se mu objevily, ne moc hezké, brýle. Ty dal Harrymu na oči. „Teď je to perfektní," pýcha z jeho hlasu jen čišela. Poodstoupil, aby si své veledílo pořádně prohlédl. Harry s ním nesouhlasil, sice to byly jen obroučky a skla, takže s nimi viděl dobře, ale stejně tak i bez nich. Nedocházelo mu, proč je Brumbál vlastně vyčaroval, byly dost nepohodlné a ohavné. „Proč brýle?" Zeptal se Harry slušně a sundal si je. Byl to přesně ten typ brýlí, které nosí babičky a dědečkové. „Chlapče, to je přeci jasné! Tvé oči jsou dost výrazné i v lidské podobě. Nerad bych, aby tě někdo poznal, kvůli tvým očím. Ty skla jsou začarovaná tak, aby tu barvu zmírnila," odpověděl shovívavě Brumbál. Dobře, něco na tom bylo, to musel Harry uznat, jeho samotného by to ani nenapadlo. Proč proboha ale brýle! „Chápu Brumbále, ale proč brýle? Nenašlo by se něco pohodlnějšího?" Harry ty brýle opravdu nechtěl nosit, s jeho drobnou malou postavou, ještě k tomu s takovými brýlemi bude akorát pro smích.

„Našlo, brýle jsou na tohle ideální řešení, dokážou i zamaskovat skutečný tvar obličeje, a řekni, kdo by podezříval brýlatého klučinu." Jak to tak vypadalo, Brumbál si stál tvrdě za svým a Harrymu nezbylo nic jiného, než se opět přizpůsobit. S nechutí si brýle nandal zpět na oči. Byl to nezvyk - mírně řečeno -nožičky brýlí ho tlačily do spánků a neustále měl tu tendenci si je rovnat.

„Sedni si chlapče, mám pro tebe ještě pár novinek." Vyzval ho ředitel a sám si sedl na svou ředitelskou židli. Harry ho poslechl a sedl si naproti, kufřík, který měl celou dobu v ruce položil vedle sebe. Neušel mu přitom pohled Brumbála na jeho skromné zavazadlo. „Chlapče, víc toho nemáš?"

„Ne," odsekl Harry a víc se o tom nemínil bavit. Vzal si z domu jen pár věcí, stejně mu tam nic nepatřilo. Brumbál se v tom naštěstí dál nevrtal, místo toho podal Harrymu nějaký papír. Ten po bližším zkoumání poznal, rozvrh hodin. Co ho ale zarazilo bylo, že se v rohu papíru nacházel znak Zmijozelu. Zvedl zrak od papíru před sebou a upřel ho na Brumbála. „To je další věc, kterou jsem s tebou chtěl projednat," dal se do vysvětlování ředitel. „Přiřadil jsem tě do Zmijozelu, podle mě bude Viteál tam." S tím Harry zas tak nesouhlasil, Viteál bude někde, kde by ho někdo jen tak nehledal a zároveň bude všem na očích. Zmijozelská kolej je příliš předvídatelná, tam se každý podívá první. Nechal si ale své domněnky pro sebe. „Jak už jsem řekl, chlapče, budu tě vydávat za svého příbuzného," Brumbál byl zkrátka k nezastavení, pravda, Harry se o to ani nesnažil, proti Zmijozelu neměl námitky. „Ale budeš vzdálený příbuzný, tudíž budeš mít jiné přímení. S tvým dovolením jsem na ministerstvu vše zařídil," tady se Brumbál na chviličku odmlčel, aby dodal dalším slovům patřičný dramatický projev. „Tvé přímení je Mortem." V tu chvíli se začal Harry hořce smát. „Vidím, že ti ten význam slova došel," usmíval se nad ním Brumbál a vůbec mu nedošlo, že ten smích není veselý. „To si pište, že došlo. A musím vám zatleskat, Brumbále. Vskutku originální příjmení." Harry skutečně párkrát tlesknul, ale nikomu by neušla ta ironie, kterou do toho dal a to ani řediteli, který se na něj za svým stolem mračil. „Nebuď nevděčný, chlapče," řekl ostře a vstal. „ Za chvíli by tu měl být Severus s Emily, takže tě prosím, chovej se slušně, půjdou s námi do Příčné Ulice." Harrymu se při tom jméně na chvíli zastavilo srdce, než se znovu klopýtavě rozeběhlo. Banshee v jeho nitru začala vyvádět, že Harry musel vynaložit veškeré úsilí, aby jí udržel. Dlaně měl celé zpocené a dělalo se mu špatně od žaludku. Přišlo mu, že se co nevidět sklátí a to jen proto, že zaslechl to jméno. To jméno, které vůbec nemuselo, patřit přímo k němu. Určitě to byl někdo jiný! To taky bylo jediné, čím se uklidňoval. Snažící se okolo svých emocí vystavit zeď, jen pro případ, jeden nikdy neví. Šlo to těžce, obzvlášť, když byl takhle rozrušený, každou cihlu musel stavět dvakrát. Než konečně z toho byla přijatelná zeď za kterou se dalo ledasco schovat. Nebyla nerozbitná, ale na nic jiného se momentálně nezmohl. Tím, že stavěl barikádu ve své mysli zapomněl na okolní svět. S tichou panikou se podíval na Brumbála, ten stál k němu zády. Takže si nevšiml momentálního Harryho stavu.