Banshee

61. Trojice

Hra vytvořená mudly byla po Harryho počáteční skepsi, celkem zábavná. Pravidla byla jednoduchá, dostat čtyři figurky pomocí hodů kostky do domečku. Brnkačka aspoň na první pohled. Emily byla ve hře totiž nelítostným soupeřem. Jakmile dostala šanci, vyhodit jeho figurku stalo se. Hrála, jako hotový mistr, vysoké čísla jí na kostce padaly samy. Nebylo proto divu, že obě kola vyhrála, když chtěla další musel holčičku Harry zastavit.
„Další hru už ne Emily," zamítl Harry a začal uklízet figurky.
„Proč ne? Slibuju, že teď tě nechám vyhrát," Přemlouvala Emily, ale bylo jí to prd platné.
„Zahrajeme si zase jindy, teď se musíš vykoupat a spát." Skončil Harry debatu a zakryl hru víkem. Emily nafoukla tvářičky, ale krabici s hrou čapla a běžela do pokoje. Harry si potajmu oddechl bál se, že to bude větší boj. Počkal na sedačce v obýváku nějakých deset minut, zvedl se teprve až zaznamenal v Emilyině pokoji hluk. Došel až k pootevřeným dveřím, viděl jak se Emily přikrývá peřinou.
„Dobrou noc prcku," popřál ode dveří už natahoval ruku ke klice s úmyslem zavřít, když ho dětský hlásek z postele zastavil.
„Harry co pusa a chci zabalit do housenky." Emily se nadzvedla na lokti, aby na vykuleného Harryho dobře viděla.
„J-jak pusu, co mám dělat s housenkou?" ptal se vykolejený Harry. Když se poté Emily rozesmála, donutil se trochu vzpamatovat a vkročit do pokoje. Rozpačitě se přiblížil k posteli a po malém zaváhání si sednul. Emily se při pohledu na Harryho smála naplno, aby utlumila nekontrolovatelný smích, zabořila obličej do polštáře. Harrymu začaly cukat koutky, až se taky rozesmál. Na rozdíl od holčičky se kontroloval. Emily se snažila všemožně uklidnit, ale pokaždé když se jí to podařilo tak se podívala na Harryho a záchvat smíchu tu byl zase. Až ukrutné křeče v břiše od smíchu ji přinutily přestat.
„Kdyby ses viděl, jak ses tvářil," otřela si Emily slzy od smíchu, stále se pochechtávajíc. Harry nad tím pouze zakroutil hlavou. Najednou se mu kolem krku obtočily dětské ručky, na tvář dostal mlaskavou pusu.
„Tohle je pusa na dobrou noc," řekla jednoduše Emily a zase se ho pustila.
„Aha," ozval se Harry chytře a vstal. Počkal, až si Emily lehne a podle jejích instrukcí ji zabalil jako housenku.
„Tak zabalená?" zeptal se Harry, když si byl jistý že nikde nic nečouhá.
„Jo, ale máš se ještě co učit, táta to umí líp," odpověděla Emily a zavrtěla se.
„To jistě, ale dej mi šanci, chce to cvik," řekl Harry a chystal se zhasnout světla.
„Dobrou Harry," zaslechl ještě než světla zhasla.
Dobrou prcku," popřál a tiše se vyplížil z pokoje. V chodbě se rozhodl ještě zkontrolovat Severuse. Otevřel dveře jeho ložnice jen na malou skulinku a viděl jak uvolněně spí. Spokojeně kývl a zase dveře zavřel. Vydal se do obývacího pokoje, sotva udělal pár kroků, zaslechl, jak zahořel krb. Přidal do kroku vytáhl hůlku a jedním mávnutím proutku splynul s okolím. Z krbu vystoupila žena ve středním věku. Kouzlem si odstranila saze z rudého hábitu. „Severusi!" křikla rozkazovačně.
Harry si ji nevzrušeně prohlédl. Žena co stála u krbu byla krásná vysoká, štíhlá, útlý pas, obličej dokonalý rozhodně si jí na ulici všimnul kdejaký muž. Nejvýraznější byly plné rty a hned potom šedé oči. Vlasy barvy kaštanu padají k lopatkám. Harry začínal tušit o koho se jedná. Toto uvědomění probudilo Banshee. Harryho vlasy se v okamžiku prodloužily, zbělaly. Brýle zmizeli, oči nabraly svou sytě zelenou barvu, jako poslední se začal měnit hábit, jenže né do bílé, ale do vražedné červené. Harry zaslepen sžíravou nenávistí a žárlivostí, zvedl hůlku a namířil jí na nic netušící ženu.
Prostorem se ozvalo hlasité PUF a naproti ženě se objevil skřítek Anki.
Harry prudce zamrkal, červená mlha, před očima zmizela a dostavil se šok. Musel pryč, nevnímající dvojici se přemístil pryč.
Objevil se uprostřed Zapovězeného lesa, vyděšený sám ze sebe. Zakládal si vždycky na své sebekontrole, měl dojem, že ji nic nemůže rozhodit. Stačilo přitom tak málo. Něco v něm prasklo, léta ovládání sebe sama povolilo, jako vytahaná gumová gumička. Z Harryho se vydral prapodivný zvuk, následně nechal tělo spadnout na zem. Smál se, brečel, nevěděl, jedno bylo jisté, vidět ho v tomto okamžiku někdo, prohlásil by ho za blázna. Láska z lidí dělá cvoky a slabochy v tom má možná Voldemort pravdu. Chtěl zabít matku dvou dětí, jedno z nich ještě nenarozené a to pouze z nenávisti a žárlivosti. Přízemních pocitů, kterými vždy, tak trochu pohrdal. Banshee uvnitř něj se v koutku mysli krčila, nevěda co dělat. Čekala, že uvědomění citů k Severusovi bude něco, tohle ale předčilo její očekávaní.
Harry ležel na zádech roztažený do všech světových stran. Zíral do korun stromu a proklínal jejich hustotu, díky které nebylo vidět na hvězdy. Ticho přerušily zvuky boje. Harrymu se opravdu nechtělo vstávat, jenže měl v sobě nahromaděný vztek a potřeboval si ho někde vybít a co je lepší, než přidat se k rvačce. Svižně se vyhoupl na nohy a s novým elánem se rozešel za zvukem rvačky. Čím byl blíž, tím víc byla kolem zima. Mozkomor. Ten by, ale nenadělal tolik hluku a tak Harry přidal do kroku. K zimě se po chvíli přidalo i vzteklé vrčení, které se občas smísilo se zoufalým. Harry došel konečně na místo, opatrně se přiblížil a viděl jak na vlkodlaka a velkého černého psa útočí prazvláštní trojice: Upír, Mozkomor a vlkodlak. Trojice, která by společně nebojovala ani za zlatý prase tady teď útočí na dva tvory, kteří proti nim nemají sebemenší šanci. Pozoroval jak šedý vlkodlak skočil po upírovi, který se chystal kousnout černého psa. „No nic je čas trochu vyrovnat síly," šeptl si Harry pro sebe a strčil si prsty do pusy. Lesem se ozvalo hvízdnutí.
„Hej vy tři, co takhle si to rozdat se mnou!" zařval na trojici, která na něj zírala po hvízdnutí a ani se nehnula, jako by tam ani Harry nestál. To bylo divné, všichni tři by měli mít z něho při nejmenším respekt a rozprchnout se. Banshee byla v hierarchii temných stvoření hodně vysoko a tato trojice se podle toho měla zachovat, místo toho útočili dál na vlkodlaka a psa. Harryho to dopálilo. Prudce mávl rukou, vedle chlapce se z černé mlhy objevila šedá vrána, která se s krákáním vrhla na mozkomora. Harry si vzal na starost upíra. Použil moc Banshee a nelítostně ho trhal. Upír se bránil, ale neměl šanci. Jindy krotký Harry neměl slitování, cítil z upíra Voldemorta. To popohnalo jeho zuřivost, jelikož Voldemortem to všechno začalo. Všechny jeho problémy, dokud se neobjevil on, žil si poklidným životem! Upír padl mrtvý k zemi. Hlava se odkutálela od těla. Harry se trochu zklamaně rozhlédl kolem. Mozkomor i upír byli zničeni, poslední zbýval vlkodlak, co obcházel raněné soupeře. Sám vlkodlak měl na sobě četná zranění, ale už od pohledu nevypadala vážně. Na rozdíl od těch dvou, co leželi na zemi a z posledních svých sil chránili jeden druhého.
Harry neváhal, použil svou levitační schopnost a na vlkodlaka, který se chystal zasadit poslední smrtelný úder černému psisku, skočil. Oba dopadli na zem, kutálející se pár metrů od místa. Harry se snažil, aby nezůstal pod vlkodlakem, jenže dnes neměl svůj den. Přestali válet sudy, vlkodlak zůstal nahoře, získal tak obrovskou výhodu. Harry se zapřel rukama o vlkodlakův krk, snažil se tak, aby ho zvíře nekouslo a že se o to snažilo. Harry okrajové slyšel, jak vlkodlačí drápy trhají hábit. Krev na sebe nenechala dlouho čekat, zvíře to ještě rozběsnilo. Harry nemohl hýbat rukama, jelikož kdyby jen trochu povolil, vlkodlak by se do něj zakousnul, jak do dortíku. Proklínal své bezhlavé jednání, zatímco byl trhán na kusy. Zvíře ho tlačilo k zemi, nemohl se nijak pohnout. Poslední co mu zbývalo bylo... Zapovězeným lesem se ozvalo strašlivé kvílení, při kterém tuhla krev v žilách. Harry vlkodlaka ochromil svým Banshee jekotem. Pak konečně použil tu kulatou věc, co mu seděla na krku a myšlenkou zvíře od sebe odhodil. Uslyšel tupou ránu, kterou doprovázelo ošklivé křupnutí. Zuboženě vstal a šel se podívat, co se stalo. Vlkodlak ležel kousek od něj a na první pohled to vypadalo v pořádku. Až když se Harry přiblížil těsně k tělu, došlo mu co se stalo. Zvíře spadlo, tak špatně, že si přelomilo páteř. Harry překvapeně zamrkal když zjistil, že vlkodlak žije. Podíval se mu do zamlžených očí. V nich převládal strach. Nebyl to však jeho strach, tvor byl jen loutka někdo ho ovládal zevnitř, vzal mu jeho svobodnou vůli. Harry poklekl ke zvířeti. „Co to zase zkoušíš, Tome?" káral nebohého tvora, kterému vlastně ne přímo patřilo. V očích vlkodlaka se objevil vztek. „Zahráváš si Tome, až tvoje nová armáda zjistí, co děláš jejich druhům v boji, roztrhají tě na kusy." Harry mluvil tiše a klidně. Nechtěl, aby na něm Voldemort ovládající vlka poznal, jak moc ho právě vyvedl z míry. „Řekni mi Tome, četl jsi celou knihu, i poznámky pod čarou? zeptal se Harry a vzal vlkodlakovu hlavu do dlaní. „Hádám, že ne, jinak už bys byl dávno pryč z vlkodlakova těla." S tím prudce trhnul vlkodlakovou hlavou na stranu. „Užij si to ty hadí parchante!" procedil skrz zuby. Hlavu vlkodlaka položil na zem a v duchu se mu za všechno omluvil. Stejně jako těm dvěma dalším co zabil. Voldemort se vytasil s novou zbraní, proto bylo tak dlouho ticho, musel se naučit, jak ovládnout temná stvoření. Z toho, že to nakonec dokázal, aniž by se zbláznil, mrazilo Harryho v zádech. Voldemortova moc musela být silnější, než si všichni mysleli. Z pochmurných myšlenek ho probralo až táhlé zavytí plné žalu. Harry zvedl hlavu a uviděl šedého vlkodlaka, čumákem strkajícího do psa. Vstal a rozešel se ke dvojici. Vlkodlak jakmile ho zahlédl přestal a zavrčel na Banshee. Přesto, že byl vážně zraněn, byl připraven bránit svého druha do posledního dechu. Harryho vlkova reakce nepřekvapila, nadzvedl ruce před sebe. „Klid vlku, nech mě mu pomoct," řekl klidně a dál se k nim opatrně blížil. Dostal se až těsně ke dvojici, vlkodlak měl po celou dobu ohrnuté pysky. Známka toho, že Banshee ani za mák nevěří. Harry se nemohl divit, vždyť právě zmasakroval tři temná stvoření a vlkodlak byl toho svědkem. Když si pak kleknul ke zraněnému, podíval se vlkovi přímo do očí a poznal v nich člověka. Vlkodlak tedy nebyl divoký, Harry si oddechl. Prohlédl si psa a už od pohledu poznal, že tohle bude za pět minut dvanáct. Položil dlaně na psův poraněný hrudník, ignorující přitom vlkovo výhružné vrčení. První co Harry vyléčil, bylo vnitřní zranění, pak obě zlomené zadní nohy. Nakonec povrchová zranění. Během procesu rozeznal magii Siriuse Blacka, o to víc se snažil vyléčit všechna zranění, nerad by tu měl zběsilého vlkodlaka, který přišel o svého druha. Ucítil pod dlaněmi pohyb, následně ho vlkodlačí tlapa odstrčila stranou a ne zrovna šetrně. Naštěstí byl s léčením hotov. Sledoval jak pes bez problému vstal a radostně olízl vlkodlakovi čumák, ten se hned uklidnil, viděl, že druh je v pořádku. Harry se pracně zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Do oka mu padlo mrtvé tělo vlkodlaka. Nemohl ho tady takhle nechat, zvěř v lese by ho rozsápala na kusy. Kouzlem zvedl tělo a levitoval ho před sebou. O upíra a mozkomora nebylo třeba se postarat. Tělo upíra se rozpadlo v prach a mozkomor se proměnil v mlhu. Jen mrtvého vlkodlaka bylo třeba pečlivě pohřbít. Harry se vydal na kraj lesa, s tělem levitujícím kousek před ním. Měl v plánu vlkodlaka pohřbít někde, kde se zvěř jen tak neukáže, ale zase nemohl tělo pohřbít úplně na okraji. Zvolil tedy střední cestu, vybral místo ne tak hluboko v lese, ale ani na pokraji. Kozlem vykopal hluboký hrob a tělo do něj uctivě položil, ještě než vlkodlaka pokryla hlína a slíbil mu, že za to Voldemort zaplatí. Mohl tiše doufat, že vlkodlak ležící už v pokoji pod zemí, neměl rodinu. Výčitky už takhle byly dost otravné a co teprve, kdyby o vlkodlakovi věděl víc, asi by se jimi užíral ještě hodně dlouho. Bohatě stačilo, že zabil nevinného vlkodlaka, který v životě nikoho nepokousal. Jediné čeho se dopustil bylo, že neubránil svou mysl před tou stvůrou. Ještě chvíli se díval na čerstvý hrob, potom konečně donutil nohy k pohybu ven z lesa.

Další kapitola na tento týden. Všem moc děkuju za podporu.