Z(A)TRACENÁ DUŠE

II. (2. díl)

"Ahoj Davide," pozdravila Mery při příchodu do práce.

"U Jirky na tebe čeká tvůj táta."

"Cože?!?" vypálil bez toho, aby jí vůbec odpověděl na pozdrav.

"Taky dobrý poledne," pronesla zklamaně a snažila se pochopit, proč je hned na začátku směny tak nabroušený.

Krátce se jí zadíval do očí a pohledem se omluvil za svou reakci. Při předávání papírů ho nenápadně pohladila po ruce a mile se na něj usmála. Nebyla si však jistá, zda to vůbec zaregistroval.

"Nazdar tati, co tady děláš?" pravil, když otevřel dveře lékařského pokoje a spatřil Hofbauera staršího sedět za stolem.

"Kdybych byl býval věděl, že máš odpolední, tak bych se sem tak nehnal. Za dvě hodiny mám přednášku v Praze a už hodinu tu čekám, až se milostivě dostavíš."

"Kdybys byl býval zavolal, tak bys byl býval věděl, že začínám až ve dvě".

"To bys mi můj milý synku taky musel brát telefon, že?"

"No, tak dobře, máš bod. Proč jsi přijel?"

David začal být nervózní. Jestli na něj tohleto Jirka ušil, tak ať si ho nepřeje!

"Copak? Jsi nějaký nesvůj sotva mne vidíš? Chceš mi zase za zády udělat nějaký pořádný průser?"

"Ale nechci. Jen jsem tě prostě nečekal. Víš, že po tobě toužím asi stejně tak, jako toužíš ty po mně, tak jsem holt trochu překvapenej."

"Taky jsem tě mohl navštívit doma, ale měl jsem obavu, abych tam opět nevyrušil nějakou dámu. Jak že se jmenuje ta, co jsem tam posledně viděl?"

"No, to je hezký, že jsi tak empatickej, to bych od tebe teda nečekal. Ptal jsem se, proč tady dneska jsi?"

"Jsem tady proto, protože dneska má máma vyročí. Evidentně jsi na to zapomněl. Tak jsem s tebou chtěl jít alespoň na oběd, když už ani na ten hrob jí nedojdeš. Ale jak vidno, začíná ti právě směna, takže z toho nic nebude. Měl jsem se holt informovat předem."

"No to jsi měl. Tak někdy příště. Čau!"

"Davide, co kdybys na víkend přijel domů do Prahy? Zašli bychom společně za mámou. Popovídali bychom si a už snad konečně nějak začali řešit tvou situaci."

"Tati, netlač na mne povídám ti!"

"Já netlačím. Jen je prostě čas, abys se sebou začal něco dělat."

"Tak ses vypovídal, můžeš jít!"

"Davide!"

"Těšilo mne, nazdar!" zahřměl David a už převlečený opustil lékařský pokoj. Hofbauer senior sebral ze stolu aktovku a se slzami v očích opustil budovu nemocnice. Proč mu to jen dělá a nenechá ho k sobě přiblížit? Tak špatný otec přece snad nebyl?

Vzpomínka na maminku rozlítostnila i Davida.

„Jsi v pořádku?" zeptala se Mery, kterou míjel u automatu na kávu. David si ze tváře rychle setřel slzu a snažil se předstírat, že se nic neděje.

„Ale no tak," řekla a zadívala se mu do očí.

Rychle uhnul pohledem.

„Něco s tátou?"

„Jo, tak nějak ... Řekni, co pro mne máš, ať můžu konečně začít."

„Jirka ale říkal, ať tě na první hodinu nepíšu, že máš nějakou veledůležitou poradu."

„Vidíš, skoro jsem zapomněl. Tak jo, já tam hned jdu."

Cestou do primářovny se ještě zastavil v kantýně. Z kapsy vytáhl platíčko ibalginu a včerejší prohřešek vůči společenským konvencím zapil vodou.