Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLVIII. (48. díl)

Pan profesor vás žádá, abyste se u něj po jídle zastavil," oznámila mu sestra během snídaně.

Dojedl chléb a vydal se tam, kde byl žádán.

„Dobré ráno. Pojďte dál," vyzval jej Hauzer.

„Dobré ráno," odpověděl na pozdrav a vstoupil do místnosti.

„Posaďte se."

„Jo, děkuju."

„Tak co s vámi Davide?"

Po zádech mu přeběhl mráz. Copak dostal na výběr? Ano, vybrat si mohl - mezi zlem a ještě větším zlem.

„Zůstanu," potvrdil Hauzerovo očekávaní.

„To jsem upřímně rád."

No, já teda ani trochu ne, ale budiž!, proběhlo mu hlavou. Hauzer si povšiml jeho pohledu.

„Davide ... co děláte vy, když se domníváte, anebo ještě jinak ... když máte potvrzeno, že pacient není schopný převozu na jiné oddělení?"

„Nechám si ho na JIPu do tý doby, než mám jistotu, že stabilní a převozu schopný je." Ach, a teď uslyší moudra typu – A já jsem také lékař, který ... bla bla bla bla bla. Dobře, uznává, není teď v kondici, která by se dala nazývat ideální ... Ale líbat mu tu nohy za jeho velkorysost a spásu? Místo šesti a možná i více týdnů mu při troše štěstí milostivě nabízí jen tři? I tři týdny jsou ... jsou prostě moc!

„Stýská se vám po práci?"

„Co?" Hauzer jej svým dotazem poněkud přepadl.

„Co vám tady chybí nejvíc?"

David se na něj nechápavě zahleděl. Kam to zase směřuje? Samozřejmě, že mu chybí práce! Ta nejvíc ze všeho. Vlastně mu srovnatelně s ní chybí Mery, ale může po ní ještě něco chtít? Po tom všem, co jí udělal?

„Davide, chtěl bych vám maximálně vyjít vstříc v tom, abyste se tu cítil dobře."

Na to už je trochu pozdě chlapče!, pomyslel si sarkasticky.

„Chtěl bych vám vrátit telefon i laptop a zprostředkovat vám ve chvílích osobního volna přístup do knihovny a k internetu."

Co? To jako vážně?

„Dále bych vám chtěl umožnit trávit víkendy mimo léčebnu. To ovšem ale za určitých podmínek. A není jich málo."

„Ty jsou?"

„Tady jsem vám to sepsal. Je jich hodně. A všechno, ale opravdu všechno, je podmíněno vaší dobrou spoluprací s terapeuty a upřímností o tom, jak se doopravdy cítíte. Her na schovávanou už bylo dost."

Natáhl pro papír a začetl se do textu. Když byl hotov, přeložil list na poloviční formát a vrátil jej nazpět Hauzerovi.

„Myslíte, že se nějak dohodneme?"

Ztěžka si povzdechl a neurčitě zavrtěl hlavou. Podmínky, za jakých mu byl Hauzer ochotný dopřát ten malý dotek svobody, byly velice svazující.

„Nešlo by tady tohle ...?" sebral opět list ze stolu a pokusil se vyjednávat.

„Nejsme na trhu. Nešlo. Berte anebo nechte být."

David se na dlouhou chvíli zamyslel.

„Nemusíte se rozhodovat hned. A pokud se na to necítíte, můžete víkendy trávit dál tady. Chápu, ta cena je vysoká. Na druhou stranu se pokuste pochopit i vy mne. Včera odpoledne se rozhodovalo tom, zda vás neumístit na uzavřené oddělení. Dva hlasy pro, dva hlasy proti. A teď vám tu za určitých podmínek nabízím celý víkend mimo areál léčebny. Takové procesy nejsou zrovna obvyklé a i já musím minimalizovat rizika."

„Rozumím."

„Davide, já vám věřím."

Tázavě k němu zvedl pohled.

„V čem?"

Hauzer nechal jeho otázku nezodpovězenou a místo odpovědi mu poklepal na rameno.

„Můžu si ten papír vzít s sebou?"

„Určitě."

„A pro telefon a laptop se můžu stavit už teď?"

„Jistě. Málem jsem zapomněl ... Včera odpoledne mi volala Marie a mám vám vyřídit, zda byste se jí neozval."

„Hm," povzdechl si.

„Vy nejste rád?"

„Já nevim. Nevim, co jí mám říct. O tom všem ..."

„Chcete si o tom nejdříve promluvit se mnou?"

„Ne, ne," zatřásl hlavou a zvedl se k odchodu.