Z(A)TRACENÁ DUŠE

LVII. (57. díl)

Co to bylo? Zprudka se posadila na posteli. Zdálo se jí něco? Shledala, že místo vedle ní je prázdné.

„Davide? Davide? Davide!!!"

Vyskočila z postele a vyběhla na chodbu. Seběhla schody po dvou a utíkala do kuchyně. Potom proběhla koupelnu. Toaletu ... Nikde nebyl. Zoufalá skončila na zápraží. Až tam jej našla.

„Davide!"

„Co je?" lekl se a otočil se k ní.

„Proč nespíš?"

Mlčky pokrčil rameny.

„Nemůžeš?"

Znovu bez bližšího vysvětlení pokrčil rameny.

„Vždyť v sobě máš prášek. Měl bys teď spát. Rozjíždí se ti mánická fáze?" zeptala se a přisedla si k němu.

„Nenevim. Asi jo. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Už přes den jsem měl chvíli pocit, že můžu a dokážu všechno na světě, vyprovokoval jsem Matyho, aby vylez' někam, odkud se nedokázal sám dostat ... Ale pak se to zase celý otočilo. Jsi mě viděla v tý laboratoři ... Jeden blbej Žák a nějaká jeho pitomá poznámka a už to jelo. Já už prostě nevím. Jsem totálně rozházenej. Nepoznávám se. Nemůžu se ničeho chytit, od ničeho se odrazit, všechno se mi propadá pod nohama. Poslední ECT za mnou, místo zlepšení všude jen paseka, paseka, paseka ... Třeba už mi fakt švihlo definitivně," mluvil a ani se na ni nepodíval.

„Cheš tu být sám? Mám se vrátit nahoru?"

„Ne, zůstaň tu se mnou prosím tě. Aspoň neudělám žádnou další blbost."

„Chtěl's nějakou udělat?"

„Nah..."

„Tak chtěl nebo nechtěl Davide?"

„Já nevim. Všechno se mi honí hlavou. Asi ne. Asi nechtěl. Nemůžu donekonečna ubližovat lidem kolem sebe."

„Davi, ty hlavně nemůžeš ubližovat sám sobě."

„Ja vim," řekl a přitiskl se k ní.

Cítila, že jeho tělem pulsuje neklid.

„Není ti dobře, viď?"

„Tak úplně ne."

„Pojď, podej mi ruku. No, Davi, pojď, podej mi ruku. Tak a teď druhou. Pojď. Chytni se mě."

Zoufale se na ni zadíval.

„Pojď, dej mi ji. Zahřeju tě."

Odvrátil hlavu.

Mery znejistěla.

„Ty v ní něco máš?"

Na její otázku nereagoval.

„Ty v ní něco máš?" zopakovala mnohem důrazněji.

Neochotně rozevřel dlaň.

„Davide!"

„Promiň!"

„Co jsi prosím tě chtěl s těma klíčema dělat? To jsi odsud chtěl odjet? Kam proboha?!? Kam jsi chtěl jet? Teď uprostřed noci?!? A jak ses k nim vůbec dostal?"

„Domu," hlesl.

„Co Jirka? Co Maty? Co já?"

„Promiň, promiň, promiň," opakoval stále dokola.

Mery si uvědomila, že pokud by byly věci opravdu takové, v jakém světle je teď vidí, David by byl patrně už dávno v Rubavě. Ale on je ještě stále tady. Sedí na zápraží a trýzní se myšlenkami na to, jaké by jeho chování mělo následky pro Jiřího, Matyho a i ji samotnou.

„Davi," řekla a políbila jej na tvář.

„Co?" zeptal se zlomeným hlasem.

„Máš u sebe telefon?"

„Jo."

„Fajn. Tak já se jdu nahoru převlíknout a pojedeme, jo?"

„Kam?"

„No k tobě domů."

„Mery ..."

„Tam přece chceš, ne?"

„Jo, tam chci."

„Potřebuješ mlátit do pytle, viď? Potřebuješ ze sebe něco dostat, že je to tak?"

„Jo."

„Tak fajn. Vydrž, hned jsem zpátky."

Vyběhla nahoru do patra a rychle na sebe hodila pár svršků. Pak popadla mobilní telefon a chtěla začít psát zprávu pro Jiřího. Všimla si však, že jednu zprávu už má. Od Davida. 'Potřeboval jsem na chvíli pryč,vrátím se tak,aby se Maty dostal včas do práce,nebudu dělat kraviny,slibuju.David' Rychle naťukala další SMS pro Jiřího a Matyho. 'Jsem s Davidem, je v pořádku. Marie.'

„Co tady strašíš princezno? Je jedna ráno," ozvalo se jí za zády.

„Bíbo ...," řekla překvapeně.

„No co koukáš, stará bába na diuretikách. Běhám na záchod dnem i nocí. Nocí i dnem ..."

„Budu teď s Davidem chvíli pryč."

„Děje se něco?" lekla se.

„Ale ne. Jen potřebuje ... Prostě nemůže spát, tak se jdeme pokusit trochu unavit."

„Jo, jasně."

„Kdyby něco, řekni Jirkovi, že jsem s ním a pohlídám ho. Ať si nedělá starosti."

„Jo, jo. Tak ať se to povede. Pa pa. A teď mi uhni z cesty, nebo budu muset vytírat."

„Pa pa," řekla a zavřela za sebou dveře.