Z(A)TRACENÁ DUŠE

IV. (4. díl)

"Ty máš taky dneska noční?" zeptal se udiveně David, když v půl deváté večer procházel kolem velína na lékařský pokoj.

„Ale ne, jen je teď hodně papírování a ráno chci začít s čistým stolem."

„No tak to jo, to chápu."

„Davide?"

„No?"

„Myslela jsem ... Už máš nějakej plán na sobotu?"

„Já?" zeptal se udiveně, jako by ta otázka nepatřila jemu.

„Nenevim ještě. Táta chce, ať přijedu do Prahy."

„A tobě se tam nechce, viď?"

„Tak zkus hádat a můžeš dvakrát. Asi tušíš, jaký to mezi námi je. Děkuju, nechci. Jen máma má výročí. Dneska. Měl bych zajít na hřbitov. Ale jeho vidět fakt nemusím."

„Kdybys chtěl, mohla bych jet s tebou."

Zarazil se.

„Jako že bys mi dělala osobního strážce, až budu plakat nad hrobem svý mámy? To být tebou, radši si najdu lepšejší zábavu."

„Musíš být, do háje, pořád tak cynickej?"

„Ne. Nemusim. Ppromiň. Já jenom teď nevim. Možná. Snad. Popřemýšlím o tom. Jdu si teď na chvíli lehnout, než nám začnou vozit první opilce. Necejtím nohy ani ruce. Ten chlápek nám dal zabrat. Až bude příjem, zavolejte."

„Jo jasně. Tak hezký sny," řekla a usmála se. David byl však už dávno pryč.

S povzdechem se pustila do další hromádky, která na ni už od odpoledne čekala.

„Holka holka, dej si pozor, ať nám tu nezapustíš kořen," rozloučila se Mirka.

„Jen se neboj Miru. Ještě posledních pár věcí a pak taky mažu. Dneska to mám zasloužený."

„Tak pa zítra."

„Pa, pa," řekla a natáhla se po poslední složce, která zůstala ležet na pultu.

„Jani, nevíš, co tohleto je? To přece nepatří k nám? Elektrokonvulzivní terapie, psychiatrická nemocnice Kroměříž. To jsem blázen, jak se to sem dostalo?"

„To já nevím. Třeba to spadlo z nebe?"

„Z nebe asi ne," opáčila Mery a začala složkou listovat v naději, že najde indicie, které ji dovedou k majiteli.

„A nenechal to tu Hofbauer? Když jsem přišla na noční, viděla jsem ho tu se motat."

„No já nevím, mohl to tu nechat kdokoliv," zkonstatovala a dál listovala papíry.

"Počkej, tady je vizitka nějakýho Hauzera. Myslím, že tu byl dneska za Jirkou."

„No tak vidíš, majitel se našel."

„Jo, asi jo," opáčila poněkud rozpačitě. Její pohled zůstal viset na volně vložené dvoustraně, kde v kolonce 'pacient' stálo předvyplněno MUDr. David Hofbauer.

„Tak já to Jirkovi hned odnesu. Určitě se po tom bude zítra ráno shánět. A pak padám za vlast."

„Jo, jo, jen utíkej."

Cestou na lékařský pokoj se ještě jednou zastavila a desky znovu prolistovala. Teď už měla jistotu, že nepatří Jiřímu ale Davidovi.

Zaradovala se, když zpoza žaluzií zahlédla světlo.

„Davide, můžu na chvilku?"

„Jo, jen pojď. Stejně nespím. Nějakej blbej den dneska."

„Tady tohle sis asi zapomněl u nás," řekla a položila před něj složku.

David pozvedl oči od skript a nabízené desky rychle zavřel do skříňky.

„Jo díky. Už jsem to hledal."

„To jsem ráda, že se to našlo."

„Já teda ani tak moc ne, ale díky."

„Pardon?"

„Ale nic, nech to plavat," odvětil a natáhl se pro její ruku. Mery se podlomila kolena.

„Davide, já ..."

„Pssst," přikryl jí ústa prstem a přitáhl si ji k sobě.

Přivřela oči, ale na jeho rty čekala marně. Pevně ji k sobě přitiskl a dal jí letmý polibek do vlasů.

„Jdi už domů. Je pozdě."

Zmatená opustila místnost. Proč ji vždycky nechá přiblížit a pak ji odkopne? Je to pro něj jenom hra? Copak může být opravdu tak necitelný?

Cestou domů si všimla, že má několik zameškaných hovorů od Aleše. Neměla na něj náladu a vlastně ani nevěděla, o čem by se s ním mohla bavit. V její hlavě byl jenom David a jejich prapodivné rozloučení.