Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXVIII. (68. díl)

Seděl na posteli a beze slova sledoval, jak mu sestra z interny znovu polepuje hrudník senzory. Taková ztráta času a plýtvání materiálem! Pak nemá být to naše zdravotnictví na pokraji krachu ...

Do pokoje vstoupila lékařka.

„Naštěstí jste si tou svou neuváženou akcí nic nezpůsobil. Oproti včerejšku žádná změna k horšímu. Teď si vlezete zpátky pod deku a až do večera z té postele nevylezete. Až vás propustím, dělejte, si co chcete, ale tady mi budete ležet."

„Dobře," přitakal.

„Mohl bych dneska konečně dostat něco ke čtení?"

„Ne! Máte předepsaný klidový režim. Žádná televize, žádná literatura, nic. Ležet a odpočívat budete!"

„Ale já nedokážu jen tak ležet a nic nedělat. Už mi je dobře."

„Chlape! Před chvílí jste mi tu sebou lísknul, vzburcoval jste celé oddělení, chaos jste tu způsobil, naproti do nemocnice jste zas musel ... a vám že nic není?"

„Neříkám, že mi nic není. Říkám, že už se cítím dobře. Slibuju, že zůstanu v posteli. Ale potřeboval bych se alespoň trochu něčím zabavit. Nedokážu teď ležet jen tak!"

„Zůstanete ležet a jestli nemůžete spát, budete mít alespoň čas přemýšlet o tom, proč tady u nás v Kroměříži jste!"

„Mohl bych mluvit se svým ošetřujícím lékařem? Doktorka Nosková je to teď."

„Ne! Tady jste mým pacientem!"

„Žádám vás, abyste mi umožnila kontakt s mým ošetřujícím lékařem!" Věděl moc dobře, že tohle mu odmítnout nemůže.

„Sestro? Pan Hofbauer projevuje známky velice agitovaného chování. Připravte mi pro něj vitamín H v kombinaci s lorazepamem. Prostě jako vždycky."

„To ne! Haloperidol ani lorazepam do mě rvát nebudete! To nesmíte!"

„Jak nesmím?" zeptala se s posměchem a tlačítkem zavolala zřízence. Ten okamžitě přiběhl.

„To nesmíte! Já nejsem psychotickej!" opakoval stále dokola a čím dál tím víc zoufaleji a začal se zřízenci i lékařce bránit tak zběsile, až si z těla strhal čerstvě nalepené senzory, převrhl stojan na infuze a ještě vyrazil sestře injekci z ruky. Tohle nesmí! Tohle v žádném případě nesmí! Nemá nejmenší důvod a právo do něj píchat tahle svinstva!

„Rychle mu to vražte! Nevidíte, jak je agresivní?" křičela lékařka na sestru. Ta splnila její přání.

Pocítil prudké bodnutí do stehna a pak už si pamatuje jen to, jak se mu tělem začalo rozlévat teplo a on se nedokázal pohnout. Viděl, jak mu čísi ruce vrací senzory na svá místa, viděl, jak někdo přenastavuje monitor, viděl, jak někdo rozlamuje druhou ampuli a blíží se k němu s jehlou. Potom se všechno ponořilo do tmy. Znovu se mu zdá o rybách. O hnusných kousavých piraních, které se mu zaživa snaží vyhryzat orgány z těla. Dorážejí na něj a on se nemůže bránit. Je paralyzován dávkou sedativ a může jen bezmocně přihlížet zkáze, jež na něm ryby páchají. Nesnáší piraně! Nesnáší ryby! Nesnáší perlíny! Nemůže vystát hlavně toho jednoho, kvůli kterému tenkrát spadl do vody a zmáčel se. Nesnáší vodu! Nenávidí vodu! Nenávidí tu vodu, kterou tenkrát kašlal z plic, když jej Roman tahal z vany. Nenávidí vany. Hlavně tu vanu, ve které se mu mohla utopit Mery. Nenávidí sám sebe. Měl se na ní jít podívat, ale egoisticky myslel jen na svoje potřeby. Nenávidí sám sebe, protože nedokáže myslet na ostatní. Vlastně je to dobře, že mu teď piraně rvou z těla všechny vnitřnosti. Vykrvácí a umře. Už nebude nikomu překážet ...