LXXXIV. (84. díl)

121 4 0
                                    

Posadil se na postel a měl chuť padnout. Strašnej den tohleto. A do toho ještě ten fotbal. Řve to tu na celej barák. Do prdele! V posilovně teď nikdo nebude, ale má plný břicho. Když půjde běhat, tak tu večeři nejspíš vyhodí. A na zvedání činek to taky není optimální. Co teď? Co s tím? Jít ven? Jo, jít ven. Je tam hezky a už ani není takovej pařák. Nahlásí se na sesterně a půjde na chvíli do zahrady. Vezme si konečně ten časák, telefon a půjde. Vypadne z tohohle blázince. Ha, telefon ne. Ten musí zůstat tady. Sakra. Tak nic, tak když už nic, tak ten časák. A alespoň na malou chvíli ven. Zítra se mu nepoštěstí. Hlava si užije. Ráno elektrika, po obědě mu magnet rozkrájí mozek na kousky ... Prej jiná dávka ... Pokusnej králík profesora Hauzera. Pfff. To jsou teda vyhlídky. No nic. Nějak to dá. Bude muset.


Zaklepal na dveře sesterny.

„Přejete si?"

„Mohl bych jít ještě na chvíli ven?"

Sestry se na sebe tázavě zadívaly.

„Proč?"

„Není mi dobře, potřebuju na čerstvej vzduch."

„No já nevím. Za chvíli je příprava na večerku. Nevíš, jestli je tu ještě Hauzer?"

„Ne, už šel domů. Ale zavolej si k Noskový."

„Tak si chvilku počkejte na chodbě."

Opřel se o zeď a díval se do prázdna. Snad bude mít pro jeho situaci pochopení a odklepne to. Je to hrozný, muset ve svých skoro čtyřiceti žádat o to, aby mohl jít na chvíli ven.

„Tak prý můžete, ale máte se u ní nejdříve zastavit."

Kývl na souhlas.


„Dobrý večer Davide, pojďte dál. Jak se máte?" uvítala jej.

Nerozhodně zůstal stát ve dveřích.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych nemoh' na chvíli ven. Není mi úplně dobře."

„Pojďte dál a posaďte se. Dáte si něco k pití?"

Velice rychle pochopil, že tohle není jen na dobrý den/na shledanou.

„Nemáte mátovej čaj náhodou?"

„Mám. Cukr?"

„Ne!" Proboha už žádný další cukr dneska. Z tý Hauzerovy cukrový vody je mu na zvracení ještě teď.

„Ani med?"

„Ne, děkuju."

„Tak, tady to máte," přistavila před něj sklenici s několika stvoly čerstvé máty.

Poděkoval pohledem.

„Jak se máte? Dlouho jsem vás neviděla."

Tázavě se na ni zadíval. Musí se teď zpovídat ještě jí? Zrovna teď, když toho má za celý den akorát tak dost?

„Vypadáte unaveně."

„Jo, jsem unavenej," přitakal.

„Zítra si budete moct odpočinout."

„To doufám."

„Nechala jsem si vás zavolat, protože se vás potřebuji zeptat na jednu věc."

„Ano?" Co ona po něm ještě může chtít?

„Dnes jste byl plavat, že?"

„Jo, to byl."

Z(A)TRACENÁ DUŠEKde žijí příběhy. Začni objevovat