Z(A)TRACENÁ DUŠE

X. (10. díl)

Zaparkoval auto a zůstal netečně sedět. Prohlížel si okrovo-bílou budovu a poléval jej studený pot. Ještě pořád se může otočit a vrátit se zpátky domů. Může do toho hodit vidle a nemuset nic řešit. Nemusí se nikomu zpovídat a objasňovat, proč si to na poslední chvíli rozmyslel ... Nakonec sebral odvahu a vydal se ke vstupním dveřím.

Přijímací proces mu připadal ponižující a degradoval jeho sebevědomí pod bod mrazu. Vlastně, přišlo mu, se za ty roky vůbec nic nezměnilo. Ochuzen o mobilní telefon, laptop i důstojnost se posadil na postel. Rozhlížel se kolem sebe. Až na zamřížované okno a kameru nahoře u stropu by teď klidně mohl být někde v hotelu. Nevypadalo to tu nejhůř, což byla jedna z mála pozitivních věcí na celé situaci. Vlastně si i může gratulovat, že má pokoj a koupelnu sám pro sebe. Zvědavost mu nedala a vydal se podívat, zda i tam se nachází oko Velkého bratra. Docela luxus, při stavu českýho zdravotnictví, pomyslel si. Dostal půl hodiny na vybalení věcí a pak se měl hlásit u profesora Hauzera. Na další rozhovor s ním se těšil asi tak stejně, jako se těšíval na hovory se svým drahým otcem. Vytáhl z tašky nejnovější číslo časopisu The Journal of Thoracic and Cardiovascular Surgery, svalil se na postel a začetl se do textu.

"Vítám vás Davide," řekl profesor Hauzer a nabídl mu přistavenou židli.

Pozdravil a mlčky se posadil.

„Než začneme, rád bych vám vrátil telefon a laptop. Přijímací pohovor je pro každého stejný, ale ve vašem případě si tyto aparáty můžete ponechat. Ovšem za podmínky, že je budete užívat jen ve svém pokoji a nebudete je sdílet s ostatními pacienty, samozřejmě."

Zaradoval se. Alespoň malá část jeho důstojnosti se mu právě teď vrátila zpátky. Zlomené ego a titul pacient mu ovšem zůstal.

„Jak už jsem předeslal, potřebuji si doplnit pár informací k vaší diagnóze a stavu. Výsledky z laboratoře zatím nemám, ale nepředpokládám, že narazíme na něco, co by mohlo být problém."

Souhlasně pokýval hlavou.

Po dvou hodinách velice nepříjemného rozhovoru a předoperačním vyšetřením se mohl vrátit zpět do svého pokoje. Znovu se posadil na postel a začetl se do časopisu. Snažil se nemyslet na to, co bylo a bude; všechny pocity utápěl v množství stráveného textu. Když jej přišla vyzvednout sestra, odložil literaturu a mlčky ji následoval.

Beze slova se položil na lehátko a nechal si napíchnout žílu. Kolikrát za den stojí takhle nad pacienty on? A kolik z těch tváří mu nakonec zůstane v paměti? Nejspíš to tu taky funguje jak na běžícím pásu. Jeden za druhým, čtvrtý za třetím, pátý za čtvrtým. Jaké pořadové číslo má dneska asi tak on? ...

„Pane Hofbauere?" ozvalo se mu nad hlavou.

„Ano?" cukl sebou.

„Rozepněte si, prosím, košili, ať vám mohu nalepit elektrody i na hrudník."

David porozepl několik knoflíků a zahleděl se do rohu místnosti. Opět se snažil nevnímat, co se kolem něj děje. Mlhavě registroval názvy látek, které sám v praxi také používá, a přál si, aby měl všechno konečně za sebou. Elektrody na spáncích jej nepříjemně tahaly za kůži. Asi se měli líp snažit, když je tam lepili.

„Jste připraven?" zeptal se anesteziolog.

„Pane Hofbauere, jste připraven?"

Pokýval na souhlas. Sestra mu do úst vložila plastové chránítko chrupu a anesteziolog do kanyly zavedl thiopental. Během několika málo vteřin přestal vnímat okolí a usnul.

Když se probudil, zmateně se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se mu, že objímá Mery, ale tady ji teď neviděl. Znovu zavřel oči.

„Pane Hofbauere, probuďte se," skláněla se nad ním cizí žena. Snad sestra?

„Vítejte zpátky."

Proč ta Mery tak divně vypadá? Nebo to není ona?

„No tak, probouzíme se. Jsme vzhůru," pokračoval hlas.

I přes ztěžklá víčka se znovu rozhlédl kolem sebe. Uvědomil si pípání monitoru. Až teď mu došlo, kde je.

„Ještě si odpočiňte. Zákrok proběhl v pořádku."

Neohrabaně se posadil.

„Ne, ne, ne. Lehněte si, nesmíte teď ještě vstávat."

V tom okamžiku však pochopila, co bude následovat. Urychleně mu podala nádobku, do které se mohl vyzvracet.

Bylo mu neskutečně zle. Celý svět se točil a žaludek pumpoval na prázdno.

„To je v pořádku, to se stává", řekla klidným hlasem a položila jej zpět na lůžko.

Znovu zavřel oči. Když se probudil, byla venku již tma.