Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXXIII. (33. díl)

„Paní počkejté, to mi nemůžeté brát! Ten prut byl strašně drahej!"

„No konečně," ulevil si David, když zahlédl Mery a v závěsu za ní vzteklého rybáře.

„Tady," řekla a podávala mu kořist.

„Chlape, ženská, co blbnete! To nesmíté! To jsou moje věci. Nožík ten jsem vám půjčil, ale ten prut né, ten jste mi ukradla!"

David se postavil, chytil Mery za paže a podíval se jí zhluboka do očí.

„Teď se prosím tě sbal a odejdi co nejdál. Já to tady sám zvládnu. Ještě je tu plno vos a pokud máš ten epipen v kabelce kvůli nim, tak sis asi povšimla, že adrenalin nám právě došel."

„Ale Davide, já ti chci pomoct!" snažila se vymanit z jeho pevného sevření.

„Ne, mně teď nejvíc pomůžeš tím, že se sbalíš a odejdeš!"

„Davide!"

„Mery, miláčku, prosím tě poslechni mne! Už tu mám dva v šoku. Jestli tě nějaká zobne, budeš třetí a tobě už nemám pomoct jak. Pochop to prosim tě. Udělej to pro mě! Jasný? Co jsi byla pryč, dostal jsem dvě žihadla. Je jich tu plno a jsou běsný. Tak se prosim tě, prosim tě sbal a jdi pryč. Jdi prosim tě pryč! Ne, tu tašku tu nech, já ti ji pak donesu. Dej mi ten telefon a běž! Běž! Vypadni! Říkám ti vypadni!"

Zoufale rozhodila rukama a odcházela pryč.

„Jo, super, hlavně se moc rychle nehejbej. Na to ty mrchy reagujou nejvíc."

„Říkám vám, že mi vaše ... ať už je to co to je ... ukradla prut. Chci ho zpátky!" trval na svém rybář.

„Máte auto?"

„Co? Já říkám, že chci nazpátek svůj drahej německej prut! Ten nožík si klidně nechte, ale ten prut, ten mi vraťte!"

„Ptám se jestli tu ste autem?"

„Chci zpátky svůj prut!"

„Tak fajn. Tady tomu klukovi jde o život. Váš drahej německej prut mu ho může zachránit. Tak se snad nějak dohodneme, ne?"

„No půjčit bych vám ho mohl. No počkejte, co to děláte?" zděsil se, když uviděl Davida prut lámat.

„Sakra, co je tohleto za materiál! To snad ani není ..."

„To jsou karbonová vlákna pane. Systém HT cross winding, to je nezlomitelný. 10 let záruky, německá preciznost a kvalita!"

„No, tak tady jsem vám teď dokázal, že to zlomitelný je, kluk vám jednou bude vděčnej a vy třeba ještě dostanete medaili," ulevil si, když se mu konečně podařilo prut rozlomit.

„To né, to néé, jak jste si to mohl dovolit!" bědoval rybář a zoufale ze země sbíral to, co z jeho tvrzené karbonové chlouby ještě zbylo.

David si ho však dál nevšímal. Přednáška o uhlíkových vláknech a německé preciznosti by mohla být zajímavá, ale snad někdy jindy. Teď má jiné starosti.

„To mi teda zaplatíte. Stál skoro osm, rozumíte, osm! tisíc. Dar od manželky!"

„Chlape přestaňte skuhrat a pojďte mi pomoct. No nekoukejte a pojďte!"

Rybář s nevolí poklekl vedle Davida. I přes prodělaný amok si začal uvědomovat závažnost situace.

„Můj prut, ach můj prut. Byl úplně nový! Jak já jí tohle vysvětlím?"