Z(A)TRACENÁ DUŠE

LI. (51. díl)

Naházel věci do tašky a zavřel za sebou dveře pokoje. Nevěděl, jestli se má radovat anebo brečet. Výhra nebo prohra? Vlastně obojí, připustil si v duchu. Na sesterně si vyzvedl sáček s léky a propustku ke svobodě.

Maty už na něj čekal před branou.

„Ahoj," pozdravil Davida a otevřel kufr.

„Čau," odpověděl a uložil do něj tašku. Potom kufr zaklapl a mlčky se posadil na místo spolujezdce.

Maty nevěděl, jak by měl začít konverzaci. Jak zapříst hovor, nevěděl ani David. Připadal si nesvůj. Maty je teď další v řadě, kdo ví o jeho problému. Nemá však ani za mák pocit, že by se o tom s ním chtěl bavit a cokoliv mu sdělovat.

Maty zařadil, vycouval z parkoviště a rozjel se ven z města.

„Hele Davide, nebudeme celou cestu mlčet, že ne?"

„Co?" vytrhl se ze svých myšlenek.

„Že bys mohl aspoň zabučet."

„No tak búúúúúú."

„Ty si ale vůl," zasmál se.

„No tak múúúúúú, spokojenej?"

„Jasně. Dokonalej. Dokonalej vůl. I když teda podle toho, co říkala Lucie, ty budeš spíš plemennej bejk."

„Co jakej bejk?" nechápal David.

„No znáš ženský, co neví, to nepoví."

„Jak co neví, nepoví?"

„Nech bejt. Možná jsem teď trochu přestřelil, sorry."

„No to asi," zneutralizoval David konverzaci. Ještě stále neměl ponětí, co ta Matyho narážka měla znamenat a jak by si ji měl vysvětlit. Co ženský neví to nepoví? Který ženský? Jako ženský všeobecně anebo svou poznámkou směřoval na nějaký konkrétní ženský? Na Lucii a na Mery třeba? To jsou přece taky ženský ... Vždyť je to vlastně fuk.

„Co Hauzer, jak se má?" přeladil na jinou vlnu. Pochopil, že David se o svých výkonech v posteli šířit nechce.

„Ty ho znáš?"

„Jako dítě jsem sem s tátou občas jezdil. Naši na víno a pokec s kamarádem, já se tu ale spíš nudil. Všechna jeho děcka byla starší než já a to víš, nějakej cucák z Čech je vůbec nezajímal. Naposledy jsem u něj byl, když se to stalo s Joan."

„U Hauzera?"

„Jo."

„Počkej, to si jako ... ty taky?"

„Jo. Byl jsem tu na tři tejdny zahánět sebevražedný myšlenky."

David povytáhl obočí. V první chvíli nevěděl, jak by měl na Matyho sdělení reagovat.

„A povedlo se?" zeptal se na to jediné, co jej napadlo.

Maty pokrčil rameny a povzdechl si.

„Se sertralinem to mám docela pod kontrolou. Jen Davide ... byl bych nerad, aby se o tom dozvěděli naši. Oni by se nejspíš pak chtěli přehnaně angažovat. Znáš je. Je lepší to nechat mimo rodinu a nezatěžovat je tím."

„To mi chceš říct? ..."

„A co sis myslel? Že si jedinej na světě, komu občas straší ve věži? Rodina má držet pohromadě, ne? Přece v tom bratránka nenechám!"

David se pousmál. Bratránka ... Vzpomněl si na dobu, kdy byli malí. Když ještě žila maminka, vídávali se poměrně často. Matyáš jej moc nezajímal, byl oproti němu přece už jenom velkej kluk mající svoje zájmy a on pro něj byl jen usmrkanec, ale pár společných kousků na svědomí mají. Dali třeba tenkrát Bíbě do postele pastičku se chcíplou myší. Jo to byly časy ... A na tu samou chatu právě teď jedou. Přemýšlel, jaké vzpomínky na to místo vlastně má, ale nedokázal se rozhodnout ...