Z(A)TRACENÁ DUŠE

VIII. (8. díl)

"No tak to by bylo. Ještě že Jirka není drbna jako Váňa."

„Prosim tě, prď na ně. Vždyť koho to zajímá, že tady teď spolu jsme?"

„No to by ses divil."

„Jo, třeba Nývlta by to mohlo zajímat, viď?" rýpl si.

„Hele víš co? Nebavme se dneska o něm. Víš, jak to s ním mám."

„Asi hodně zajímavý to s ním máš, když tady teď jsi se mnou a ne někde na chatě s ním."

„Jsem tady s tebou, protože tady chci být s tebou a ne s ním na chatě," řekla a letmo jej políbila na tvář.

„No tak fajn. Jsem rád, že to vím," zkonstatoval a nastoupil do auta.

„Kam teď pojedeme? Chápu, že k tvýmu tátovi to nebude."

„Tak to's uhádla úplně přesně."

„Ráda bych zůstala tady v Praze. Co se projít po Starým městě?"

„Já vlastně nevim. Nemám to tu rád. Všechno tu na mě padá. Blbý vzpomínky."

„Chceš se vrátit do Rubavy?"

„Máš nějakej jinej nápad?"

„No počítala jsem s Prahou ..."

„Tak jestli opravdu chceš, tak na druhý straně Vltavy je o něco čistší vzduch."

"Ne, ne. Vidím, že o to dvakrát nestojíš. Ale víš ty co? Mám něco lepšího!"

„No tak sem s tím, jsem jedno velký ucho."

„A pojedeš kam ti řeknu?"

„No jasně."

„Tak fajn. Vrať se zpátky na D8."

Davida tahle nečekaná hra docela bavila a bez okolků se řídil jejími instrukcemi. Hlavně, že z tý zatracený Prahy vypadli a on už se nemusí zaobírat myšlenkami na minulost.

Za Bílinkou jej nanavigovala z dálnice na odlehlé parkoviště."

„Tady je to. Zastav."

„Tady je to co?"

Nechápavě se rozhlížel. Kolem sebe viděl jen několik aut a dál už jen polní cestu.

„Tady je to místo, co máš tak rád a kde na nic nemusíš myslet. Tak teď vystoupíme a nebudeme na nic myslet," řekla a odvážila se dát mu další polibek na tvář. Teď už věděla, že ji neodežene.

"Teda vrchní, já vědět, že dneska budu za kamzíka, vzal jsem si pohory. A vy nejspíš taky," pronesl, když se doškrábali na Lovoš.

Mery sotva popadala dech.

„Jestli se nenapiju, umřu." To bylo to jediné, na co se v této chvíli vzmohla. Svalila se na lavičku a dala ulevit nohám.

David se vrátil s lahví vody, kávou a tatrankami.

„Tady něco na žízeň, tady trocha kofeinu a tady cukr a ztuženej palmovej tuk na doplnění energetických zásob."

Mery se na chvíli posadila, zhluboka se napila vody a pak si zase lehla na sluncem zalitou lavičku. David rozdělal tatranku a přisedl si k ní.

"Je tady fakt krásně," řekl a zahleděl se do kraje. Mery se podepřela lokty a po krátkém zaváhání položila svou hlavu do Davidova klína.

„To teda je," řekla a zavřela oči.

Za malou chvilku ji něco pošimralo na rtech. Několikrát se zakabonila a naději, že otravnou mouchu odežene. Z mouchy se však vyklubala Davidova tatranka. Přitáhla si ji k sobě a s chutí si ukousla. Pak zase přivřela oči a dál se vyhřívala na sluníčku. Oči zavřel i David. Hladil Mery po vlasech a sám se také oddával teplu slunečních paprsků. Když postřehl, že skoro usíná, políbil ji na čelo. Mery se pousmála a pomalu se posadila. Zajela prsty do jeho vlasů a začala jej líbat. Ze začátku cítila jeho zdrženlivost, ale s každou další vteřinou se Davidův počáteční ostych měnil ve vášeň. Teď už iniciativa vycházela jenom z něj a ona se jen přizpůsobovala jeho tempu.

„Ale no tak mládeži, ještě chvíli a začnete si tu vyměňovat genetický informace. Běžte si to dělat někam jinam!" vyzval je hlas stánkaře, který celé scéně přihlížel.

"A no jo, vždyť už jdeme. Si vyměňovat ty genetický informace," opáčil David a jedním lokem do sebe otočil vystydlou kávu. Mery si srovnala blůzku. To je teda trapas.

„Už jsi to někdy dělala v autě?" zeptal se, když dorazili zpátky na parkoviště.

„To byl vtip Mery. Neplaš se prosím tě," řekl, když uviděl její nechápavý výraz, a opět si ji přitáhl k sobě.

„Ne Davide, tady fakt raději ne."

„Ale neboj, chci ti jenom ..." větu už nedořekl.

„Ne, teď prosím tě ne! Mám strach, že se fakt rozjedeme a pak už to nepůjde zastavit. Nestojím o takovou divočinu a ještě s možným publikem. Podívej se, kolik je tu aut!"

David jí položil prst na ústa a sklopil sedačky.

„Tady rozhodně ne. Prosím tě!"

„Neplaš se pořád. Pojď."

„Já fakt nevím, je to divný!"

„Ale není to divný, jen pojď," řekl a přitáhl si ji k sobě ještě blíž. Cítil, jak jí buší srdce a její až dosud uvolněné tělo svírá křeč.

„Víš na co teď myslím?"

„Asi na to, jak si to tu teď spolu rozdáme. Jenže já fakt nechci. A chci, abys to respektoval. Nedělej to. Nenič tohle odpoledne. Prosím tě o to!"

Zpanikařila. Totálně zpanikařila. David je mnohem silnější než ona a když bude chtít, vezme si, co chce. Zalitovala, že s ním vůbec dnes sedala do auta. Je to stejný prasák jako plno jiných chlapů a ona mu na ten špek naivně skočila. Nevypočitatelný maniak. Neřízená střela. A teď už i násilník ...

„Nevyšiluj," pošeptal a sklonil se k ní.

„Vzpomněl jsem si na tu noc ve sklepě. Jsi stejně vybzíkaná, jako jsi byla, když to tam spadlo."

„Fuj, ani mi to nepřipomínej!"

„Pojď, zkus se uvolnit. Tenkrát se ti to taky podařilo. In and out, in and out, pojď, snaž se, uvidíš, že to půjde. In and out, in and out," opakoval dál klidným tichým hlasem a položil svou dlaň na její hruď.

"In and out, in and out, in and out, in and out a psssst..."

Meryin dech se po chvíli opravdu ustálil a její srdce přestalo splašeně bít.

„Davide, je mi s tebou dobře, jen prostě někdy nevím, co čekat, co si myslet," dodala na omluvu.

„To neřeš. Já jsem zvyklej. Taky mám problém pochopit okolí a tak se o to vlastně ani moc nesnažím. Život je tak podstatně jednodušší."

„Jak pro koho," dodala poněkud jízlivě.

Její poznámku přešel mlčením.

"Davide?" zeptala se po chvíli.

„No?"

„Víš, v týdnu, jak jsi u nás nechal ležet ty desky ..."

Teď pro změnu polil studený pot jeho.

„Já jen jestli spolu nějakým způsobem máme být a nevidíš mne jen jako zábavičku na zpestření léta, tak ..."

Mery se odmlčela. David na její skrytou výzvu nezareagoval. Ležel na zádech a hrál si s knoflíkem u košile. Rozhostilo se ticho.

„Upřímně? Nevím, jestli jsem vhodnej materiál pro dlouhodobej vztah," pravil po chvíli.

„Jestli jsem materiál na vůbec nějakej vztah."

Mery se k němu prudce otočila.

„Co tím myslíš?"

„Teoreticky možná i nějak ano. Prakticky a statisticky je ovšem prokázáno, že ne."

„A co to teda mělo znamenat? Teď všechno tam nahoře, všechny ty pohledy a doteky za poslední týdny? Nějakou tvou pitomou hru?!?" rozčílila se.

David se zarazil.

„Ne."

„Copak jsi opravdu takovej looser?"

„Jo, asi máš pravdu. Jsem sráč!" řekl naštvaně a zkonstatoval, že by bylo na čase, vrátit se zpět do Rubavy.