Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXIX. (29. díl)

Mery seděla na gauči a hypnotizovala display mobilního telefonu. Ať se proboha konečně ozve! Může jen doufat, že včera už nad celou situací moc nepřemýšlel a neřešil, na co tak vyzývavě narážela. Musela si přiznat, že ji rozhovor s Hauzerem pořádně rozhodil. A David tomu pak rozhodně nepřidal. Až do pozdního večera chodila po městě a přemýšlela, jak se k celé situaci postavit. David jí za trochu boje a sebezapření rozhodně stojí. Jen sama ještě pořád nevěděla, co má a nemá dělat, aby mu nevědomky nepodrážela nohy, nelámala jeho křehká křídla a, ač si to ještě pořád měla problém připustit, ještě víc nezraňovala jeho duši. Hned ráno zvedla telefon a domluvila si další schůzku s Hauzerem. Byla ráda, že si na ni udělal čas a mohla přijít hned. Tentokrát mu naštěstí byla schopna naslouchat bez přílišných negativních emocí a z hovoru si alespoň něco odnesla. Včera toho schopná nebyla. Přes celé sezení se jí přetáhl stín nesoucí podobu odporných injekčních jehel.

Tak ať už se konečně ozve! Řekne, že přijde! Řekne, že se na ni těší! Řekne, že chce být s ní! Řekne, že ji miluje! ... Telefon však i nadále mlčel. Začala být opravdu nervózní. Už by tu přece dávno měl být. Pokud tu tedy být chce ... Opět si vzpomněla na Hauzerova slova o odmítání. Má být tohleto první zkouška? Pokud ano, tak si ještě pořádně užije. Jak s Davidem, tak sama se sebou. Nakonec ztratila trpělivost a znovu vytočila Hauzerovo číslo. Pro ni za ni, ať si ji má za hysterku. Jen když bude vědět, jestli jej má vůbec čekat. Konec konců byla ta dnešní Davidova vycházka jeho nápad!

Telefon konečně zazvonil.

„Paní Černá, recepce. Máte tady dole návštěvu."

„Děkuji, přijdu si ji vyzvednout."

Zaradovala se. Tak přece jenom přišel! Odběhla do koupelny a zkontrolovala si make-up i vlasy. Všechno v pořádku, není co vylepšovat.

„Ahoj," pozdravila jej a už už mu chtěla dát polibek na uvítanou. V poslední chvíli se však dokázala zastavit.

„Čau," řekl a nesměle se pousmál. Zůstal stát na místě a ani nevyndal ruce z kapes. Ten jeho úsměv jí najednou přišel neskutečně roztomilý. Ruce v kapsách a jeho odstup už podstatně méně.

„Chceš jít nahoru? Dáme si čaj?"

Zavrtěl hlavou.

„Je tam hezky, pojď ven."

„Jo jasně. Skočím si pro kabelku a vyrazíme, vydrž momentíček." Pro tebe všechno, miláčku, pomyslela si. Vypadal dnes podstatně lépe než včera, což ji nesmírně těšilo.

David zůstal stát u recepce a prohlížel si turistické prospekty. Vida, dá se tady toho podnikat docela dost. Když má člověk svobodu ovšem. Možná by si sem jednou mohli zajet jen tak ...

„Hotová, můžeme," ozvala se mu za zády.

„Fajn," řekl a vrátil do stojanu leták místního vinařství.

„Co podnikneme?"

Pokrčil rameny. Žádný konkrétní nápad neměl. Věděl jen, že chce být venku, dýchat svěží letní vzduch a vidět o kousek dál než na zamřížovaná okna vedlejší budovy.

„Skočíme si někam na oběd? Mám hlad jako vlčice. Čekala jsem s tím vlastně na tebe."

„Mery, já bych rád, ale už jsem jed'."

„Aha. No tak si někam půjdeme sednout, já si dám oběd a ty ještě něco malýho, ať se necpu sama?"

David nasucho polkl.