Z(A)TRACENÁ DUŠE

XVII. (17. díl)

V úterý ráno převzal propouštěcí zprávu a celý natěšený usedl do auta. Už jen pár hodin a bude v Rubavě. Mery má sice ranní službu, ale odpoledne se na pár hodin v práci minou. Nemohl se dočkat, až ji znovu uvidí. Stačí ji vidět. Nemusí se jí ani dotýkat, bude stačit, jen když ji uvidí. Ty dva dny bez ní se mu zdály být nekonečné.

Dotankoval nádrž a sešlápl plyn. Vyškov, Brno, Jihlava ... za pár hodin bude doma. Zastavil na benzinové pumpě, aby se osvěžil a najedl. Nemocniční snídaně nestála za moc, žaludek se hlásil o své. Vhodil do automatu na kávu pár drobných a u kasy zaplatil bagetu. Pak zařadil a znovu se rozjel směr Rubava.

Po nějaké době se začal cítit nesvůj. Ten pocit znal. Znal ho až moc dobře. A byl to pocit, který teď potřeboval ze všeho nejméně. Do háje!

„Romane ahoj, tady David. Stojim v Průhonicích na D1. Na Benzině. Nejsem schopnej jet dál. Nedávám to. Sežeň prosím tě někoho a přijeďte mě, když to půjde, vyzvednout. Děkuju."

Odhodil telefon na sedadlo spolujezdce, přetáhl si přes hlavu kapucu a opřel čelo o volant. Všechno se v něm svíralo. Zatínal a otevíral pěsti, aby se alespoň trochu zbavil toho zla, které mu teď tříští duši na kousky, sžírá ho ze všech stran a není před ním kam uniknout. Ztěžka oddechoval a přál si nebýt. Kdyby se teď odpásal, vystoupil z auta a ušel jen pár metrů, mohl by se postavit do jízdního pruhu dálnice a nechat se smést prvním projíždějícím autem. Bylo by tohle vysvobození? Konečné řešení? Stát se jedním z těch padesáti procent, co se o to vyproštění alespoň pokusí? Vždyť by stačilo tak málo. Jen se zvednout a jít. Zvednout se a jít ...

Zašátral rukou v přihrádce před sedadlem spolujezdce. Kdyby tady byla alespoň jedna jediná. Jedna jediná pitomá jehla! Do hajzlu! Zklamaně přihrádku opět zaklapl a znovu se položil na volant.

Z přemýšlení nad vlastní smrtí jej vyrušilo zvonění telefonu.

„Ano? Haló?"

„David, kde jsi?" ozval se hlas Rasputina.

„Na Benzině v Průhonicích, máš vzkaz ve schránce."

„Jak ti je?"

Mlčel.

„Jak ti je, ptám se?"

„Blbě mi je. Co chceš slyšet víc?!?"

„Nedělej prosím tě žadné hlouposti. Zůstaň sedět v autě. Přijedeme tě vyzvednout. Máš u sebe prašky?"

„Nemám u sebe nic."

„Z nemocnice ti s sebou žádné nedáli?"

Na chvíli se zamyslel a matně pátral v paměti.

„Asi dali. Nějakej sáček mi vnutili. Ještě jsem se do něj nedíval."

„Tak to udělej."

David se začal přehrabovat v cestovní tašce.

„Tady to je. Temazepam. Zdálo se jim, že blbě spim."

„Tak si ho vezmi."

„Seru ti!!! ... Promiň!" omluvil se vzápětí.

„David, slyším, že je ti mizerně, nedělej hlouposti. Sedáme s Jirkou do auta, za hodinu a půl jsme u tebe. Vezmi si ten prašek, trochu se prospíš a uvólniš. Udělá ti to dobře."

Beze slova zavěsil. Opět obejmul volant a snažil se alespoň o kontrolované dýchání. Příliš se mu to však nedařilo. Po nějaké době se přece jenom odhodlal pilulku spolknout. Anebo raději rovnou dvě. Jen když to teď pomůže přebít myšlenky na těch pár kroků, které nemá odvahu udělat.

„Pane řidiči, dobrý den."

Ztěžka otevřel oči.

„Pane řidiči, dobrý den, slyšíte mne?"

Stáhl si kapucu ještě víc do čela a znovu zavřel oči.

„No to se mi snad zdá! Pane řidiči, haló," klepal policista na čelní sklo.

David nereagoval.

„Vidíš to co já? Co je tohleto za magora?"

„Tak ten je jasnej."

„Vstáváme, haló."

Znovu podrážděně zamžoural.

„Jo, moment," protíral si oči, když spatřil uniformy.

„Vaše doklady prosím."

Začal hledat peněženku. Nebyl si schopný uvědomit, zda se mu to jenom zdá anebo tuto situaci opravdu prožívá.

„Tady," řekl a podával policistovi dokumenty.

Před ústy se mu objevila detekční trubička.

„Požil jste před cestou alkohol? Můžete nám fouknout."

Protočil oči v sloup a do trubičky dýchl.

„To nestačí, musíte víc."

S povzdechem se pokusil splnit policistovo přání.

„No to není možný! Negativní!"

„Pane řidiči, vystupte si!"

Povolil pás a vypotácel se z auta. Zjistil však, že se neudrží na nohou, a tak se posadil na obrubník."

„Jste v pořádku?"

Nereagoval.

„Pane řidiči postavte se, rozkročte se a opřete ruce o kapotu."

Vrávoravě se postavil na nohy.

Na těle pocítil policistovy ruce. Zastavily se v kapse vesty."

„Co je tohleto?"

Zamžoural směrem k němu.

„Prášky."

„Takže narkoman?"

Nesouhlasně potřásl hlavou a požádal policistu, zda se může posadit.

„Pojedete s námi pane ... Hofbauere. Zatýkáme vás pro podezření za jízdu pod vlivem návykových látek."

„Ale já ..."

„Vezměte si z auta své osobní věci a zamkněte ho."

„... já jsem neřídil pod vlivem návykových látek."

„To už si povíte jinde!"

Zamkl auto a následoval muže zákona jako slepá ovce. Nebránil se ani tomu, když mu nasadili pouta.

„Tak kam s ním?"

„Dovez' bych ho k Apolináři na testy a pak na Jižák do cely předběžnýho zadržení, když už si ho tam rovnou nenechaj a daj nám ho zpátky. Souhlas?"

„To by šlo."