Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXXIV. (34. díl)

„Chtěli by s vámi ještě mluvit rodiče toho chlapce."

„Nechme to být, půjdu."

„Ale tak oni vám asi chtějí poděkovat."

„On to bůh ví jaký heroický výkon nebyl," ošil se.

„Že ne?"

„Ne."

„Kdybyste se tam nevyskytl, tak by ten kluk už teď nejspíš nežil, protože by se udusil."

„No tak to měl kluk štěstí, že jo. Kdyby u sebe ... jo, to jsem ještě chtěl. Můžete mi prosím vás vypsat recept na dva epipeny?"

„Na vás?"

„Vlastně na mou ... přítelkyni."

„Máte u sebe její pojišťovací kartičku?"

„To nemám, sakra."

„Tak přimhouříme obě oči a já to napíšu na vás. Hned si to můžete jít vyzvednout do nemocniční lékárny. Jen tam bude asi nějaký doplatek."

„Jo, to by bylo fajn. Je lepší, aby byla hned znovu krytá. Beztak by zasloužila. Měla u sebe jen jeden. I když teď mne napadá, jestli se s ní ještě dneska uvidím, abych jí to mohl dát ... Pochybuju, že na mě ještě čeká venku."

„Tak já vám ten recept vypíšu a pak se zařiďte podle potřeby."

„Fajn."

„Tady to je a ještě jednou děkuju za pomoc na sále. S tím blázincem dneska tady ... Vaše ruce se nám víc jak hodily. Obdivuju vás vlastně, že máte tolik energie po tom, co jste v posledních dnech daroval tolik krve ..."

„No jo, mínusová nulka no, stále žádaná ..."

„To tedy. Opravdu ještě jednou děkujeme za vaše nasazení."

„Vůbec nemáte zač. Nashle."

„To jste vy, co jste nám zachránil Martínka?"

David se rozpačitě rozhlédl kolem sebe.

„No jo, asi jo."

„Vy jste ten zázračný doktor?"

„Tak zázračnej určitě ne. Kluk bude v pořádku. Porichtovali jsme ho, za pár dnů mu zmizí otok, začne zase vidět ... To už vám ale určitě řekl jeho ošetřující lékař. Já bych vám chtěl říct jen jedno jediný. Když je kluk alergickej, je důležitý, aby u sebe měl epipen. Pořád! A ne jeden, ale dva!"

„On ho má," promluvil otec chlapce.

„Jo jasně, někde doma v šupleti. Tam mu byl dneska hodně platnej!"

„Promiňte, chtěl bych se vám představit, Hauzer, otec Martina."

„No tak mne těšilo," opáčil David a pokračoval v cestě.

„Jo ještě jednu věc mám," otočil se, „trochu nepříjemnou, možná až trapnou. Abych moh' všeho pana syna zachránit, musel jsem jednomu rybářovi, takovýmu staršímu taťkovi, zničit prut. Byl z toho dost vyřízenej, takže kdybyste chtěli udělat nějakej dobrej skutek, zaplaťte mu ho."

„Ale určitě. To není problém. Máte na něj kontakt?"

„To nemám. Červená felicie, 4Z8 1885. Víc vám nepomůžu. Zná město, tak asi bude místní. Snad ho najdete. Těšilo mne."

„Na shledanou a moc vám děkujeme."

„No není zač."

Vyšel z areálu nemocnice a váhavě se zahleděl na druhou stranu ulice. Dvacet metrů vzdálenosti a přece jenom dva tak rozdílné světy. Přitom teď oba dva jeho. Jen s tím rozdílem, že v jednom být chce a v tom druhém ne. Dal by cokoliv za to, aby se teď za zdi druhého institutu nemusel vracet. Aby mohl ještě chvíli zůstat venku, dýchat tetelící se letní vzduch, máčet si nohy v nedaleké řece anebo v tom rybníku, kde strávil společné chvíle s Mery, otevřít si plechovku piva ... Jo, plechovka piva. Ta by teď bodla. Pěkně orosená, čerstvě vytažená z ledničky ... a k tomu ... hm ... játra s rýží. Ach Mery, kde jenom jsi? Proč jsi na mě nepočkala? Jak tě znám určitě ses postarala o to, aby se pán dostal v pořádku domů a možná klukovi do nemocnice doneseš i telefonní číslo, aby se urovnala ta záležitost s prutem. Co možná. Určitě! Vždyť ty zařídíš vždycky všechno ... Vlastně jsi pro chaota mýho typu naprosto ideální protějšek, pomyslel si. Dal by teď cokoliv za dalších pár hodin svobody s ní ... Anebo ... za tabletku ibalginu. Až teď si uvědomil, jak moc mu třeští hlava. Tak moc, že se mu z toho na ostrém denním světle samy přivírají oči. Čas na návštěvu nemocniční lékárny už ale nemá; vycházka končí za pár minut.