Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXVII. (67. díl)

„Pane Hofbauere, vstáváme. Je ráno."

Otevřel oči a vzápětí je bolestí opět zavřel.

„Jste v pořádku?"

„Hlava. Strašně mě bolí hlava."

„Přinesu vám nějaké analgetikum."

„Mohl bych ho dostat rovnou do žíly?"

„Až tak vás bolí?"

„Jo, až tak."

„Dobře. Poradím se s lékařem. Jinak se cítíte dobře?"

„Asi jo. Ale ta hlava, to je fakt děsný. To jsem snad ještě nezažil."

„Máte otřes mozku ..."

„Jo, to vím. Jen včera to šlo."

„Včera jste měl silné léky proti bolesti."

„Můžu si dojít na záchod?"

„Neměl byste ještě vstávat."

„Kristova noho! Jako člověk bych si chtěl dojít na záchod. Můžete to pochopit?"

Sestra pokrčila rameny. Když ho nechá dojít samotného, ušetří si práci a jemu zachrání kus důstojnosti.

„Tak pojďte. Ale opatrně, ano? Tohle všechno na chvíli odpojíme, však ono se to nezblázní," říkala a postupně přerušovala kontakt těla s přístroji.

„Děkuju," řekl a posadil se. Potom se vrávoravě vydal ke dveřím.

„Jde to?" zeptala se.

„Jo, jo, jde," zalhal. Ve skutečnosti se s ním točil celý svět a byl rád, že se může přidržovat stěny. Ani na to chodidlo, ze kterého mu včera vyndali střepy, se nedalo došlápnout. Do háje.

„Kde jsou tu záchody?" zeptal se a opřel se o kliku.

„Hned tady na chodbě. Mám jít s vámi?"

„Ne, to je dobrý. To zvládnu," řekl a sesul se k zemi.

Když znovu otevřel oči, ležel zpátky na posteli. Vedle něj stála vystrašená sestra a nad jeho obličejem se skláněla cizí žena.

„Co nám to děláte, pane Hofbauere?" ptala se vyčítavým hlasem.

„Potřeboval jsem na záchod."

„Nemůžete v tomhle stavu jen tak vstávat z postele a špacírovat si tady po chodbách."

„Promiňte," omlouval se lékařce i sestře.

„Jak vám je? Ještě máte bolesti?"

„Ne, teď už ne. Asi." Bolest necítil, ale svět se s ním točil vydatně.

„Mluvila jsem s doktorem Holým z nemocnice. Přijde se na vás podívat. Pravděpodobně si bude chtít udělat kontrolní CT. Zase jste sebou praštil."

„Promiňte," omlouval se znovu.

„Byl jsem v bezvědomí?"

„Pár vteřin."

„No tak to nic nebude."

„To necháme na odborníkovi, ano?"

„Já jsem odborník."

„Jistě, jste odborník," přitakala lékařka ledabyle. Pacientům odkýve vše. Už tu měla několik Napoleonů, dva Zemany a jednou ji svou návštěvou dokonce poctil sám Putin. Teď tu před sebou má odborníka. Odborníka na padání tak možná. Jinak stejného zoufalce, jaký leží hned na vedlejší posteli. Cvoka, kterému jeho duševní neduh zkříží ještě fyzická nemoc a ona jej musí léčit. Nebaví ji to tady. Nedokáže zde najít žádné naplnění toho, proč kdysi šla studovat medicínu. Žádné zužitkování vědomostí, kvůli kterým šest let seděla ve škole. Vykonává práci, kterou žádný normální lékař dělat nechce. Na vybranou ovšem neměla. Manžel trval na tom, aby se po mateřské vrátila do práce. Žádnou jinou volnou pozici v okolí bydliště nenašla a dojíždět do většího města kvůli dětem ve školce také nechtěla. Takže skončila tady. Mezi fyzicky nemocnýma bláznama. A je to vopruz. Vlastně doufala, že už se do práce nebude muset nikdy vracet. Manžel podnikatel by ji měl přece s přehledem uživit. A on by i uživil, kdyby chtěl. Jenomže on nechce. Chce po ní, aby pracovala. Chce, aby měla pravidelný režim a hlavně neseděla doma nad lahví vodky. Stejně ale, blbec, netuší, že v takovým blázinci se dá vodka nahradit záležitostmi, které jsou daleko, daleko lepší a zdroje jsou téměř neomezeny. Beztak tu do těch cvoků láduje dávky, které jsou mnohem vyšší, než jim předepisují jejich vlastní psychiatři. Hlavně, že je od nich klid. Hlavně, že neotravují, nic nechtějí a ničeho se nedožadují. Až tady na toho trotla ovšem. Přesvědčil sestru, aby ho pustila na záchod. Přitom toho v sobě měl tolik, že by neměl být schopný vstát z postele. No tak si snad nic neudělal a nebudou problémy. Ale i kdyby si něco udělal ... stejně už má v papírech commotio cerebri. Takoví lidé prostě padají. Zvlášť pokud nedodržují přikázání lékařů. A lékařem je tu ona. Takže si za to vlastně může sám a v nejhorším se s tím sveze ta bluma, co jej odpojila od přístrojů a dovolila mu vstát. Co je jí vlastně po něm i po ní ...