Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXXI. (81. díl)

„Jak vám dnes je?" zeptala se Kristýna, když se usadil v křesle ve stejné místnosti jako včera dopoledne.

„Jsem unavenej," přiznal.

„Hodně?"

„Docela dost. Je toho nějak moc."

„Máte pocit, že je toho na vás příliš?"

„Jo."

„Chtěl byste ubrat?"

Kývl na souhlas.

„Kde?"

„Všude. Asi. Tak nějak."

„Dobře. Poznamenám si to a probereme to na poradě."

„To je dobrý. Dneska mám ještě sezení s profesorem Hauzerem, tak si mu řeknu sám."

„Jste ještě na medikaci?"

„Jo."

„Jaké?"

„Nevim. Radši po tom nepátrám. Něco přes den, občas něco na noc."

„Vy nevíte, co dostáváte za léky?" zarazila se.

„Ne. Nechci to vědět. Profesor Hauzer ví, co a proč mi dává, předpokládám."

„Dobře," řekla a něco si zapsala do notesu.

„Jaký pocit jste měl z našeho včerejšího sezení?"

Pokrčil rameny.

„Budeme dnes pokračovat v testování toho, zda mi věříte? Chcete se nejdříve uvolnit anebo můžeme rovnou začít?"

Když si povšimla, že pochybuje, navrhla, aby se nejdříve zkusil zklidnit.

„Dnes si počítejte sám, ano? Kdyby vám to nešlo, dejte mi znamení a já vám pomůžu."

Natáhl si nohy na pohovku a položil si pravou ruku na břicho. Nepočítal, ale snažil se soustředit na to, aby se mu alespoň pravidelně zvedala.

„Davide, Davide ...," skláněla se k němu, „vždyť vy jste mi tu usnul!"

„Aha, pardon," omlouval se a opět se posadil.

„To jste opravdu tak zmožený?"

„Hrozně."

„Co se dělo?"

„Celý dopoledne v ateliéru a pak jsem byl v bazénu."

„Takže jste unavený jak duševně, tak fyzicky?"

„Obojí."

„Chcete o tom mluvit?"

Zatřásl hlavou na znamení nesouhlasu. Ještě to tak. Je rád, že leze.

„Dobře. Dáme do díla?"

„Jo. Co mám udělat? Zase se mám rovně postavit?" snažil se spolupracovat.

„Ano. Pojďte to zkusit ... Tak. Přesně takhle. Teď vám ještě trochu zakloním hlavu, nelekejte se."

„Dobře," schválil její plán a nechal si hlavu mírně zaklonit.

„Výborně. A teď zavřete oči. Podaří se vám zavřít oči?"

Zakroutil hlavou.

„No, pokuste se o to."

Dál nesouhlasně kroutil hlavou.

„Nepovede se?"

„Ne!"