Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXII. (72. díl)

„My trváme na tom, aby byl vyslechnut i ten pacient."

„Ten výslechu není schopný. Vše potřebné je doloženo v lékařských zprávách a výsledcích z laboratoře."

„Uvědomujete si, že když nebude vypovídat teď, bude muset vypovídat před soudem?"

„V této chvíli toho opravu není schopný. Prodělal těžké trauma a je utlumen medikací."

„Co to přesně znamená to utlumen medikací?"

„Že je vysoce nežádoucí, aby se jakkoliv rozrušoval."

„Takže nepopíráte, že je u něj medikace nutná?"

Hauzer se tázavě zadíval na vyšetřovatele.

„Kam svou otázkou směřujete?"

„Tak je nebo není?"

„Silná medikace je nutná až nyní. Ve chvíli, kdy byl jmenovaný pacientem lékařky Zrníkové, byla zaprotokolovaná medikace vysoce nežádoucí a už vůbec ne přípustná v dávkách, jaké pak potvrdila laboratoř."

„Spí ten pacient?"

„Nespí. Dodržuje klidový denní režim."

„Můžeme s ním tedy mluvit?"

„Ne!"

„Advokát lékařky Zrníkové si přeje, aby byl stav pacienta přezkoumán třetí stranou."

„Byly mu předloženy všechny lékařské zprávy. V zájmu pacienta jakékoliv vyšetřování třetí stranou nepřipouštím."

„Proč? Máte z něčeho strach?" zeptal se vyšetřovatel rýpavě.

„Jak jsem vám už několikrát sdělil, není ve stavu, kdy by byl schopný vypovídat a z tohoto stanoviska neustoupím. Lékařské zprávy jsou dostatečným důkazem pro to, co se stalo. Třetí straně můžeme poskytnout několik videozáznamů pořízených těsně po události. Tyto jsou však obestřeny lékařským tajemstvím a nemohou být za žádných okolností poskytnuty přímo advokátovi."

„Dobře. Tak si připravte ty."

„Zařídím to."

„To by bylo pro dnešek všechno."

„Já vám děkuji a na shledanou," řekl Hauzer a jakmile se za nevítanými hosty zavřely dveře, nalil si ze šuplete štopičku slivovice. Tohle je teda dílo. Dorážejí na něj, dorážejí na Noskovou, dorážejí na Holého a dorážejí i na ředitele. Plus dorážejí na všechny ostatní, jejichž pacienti se v inkriminované dny nacházeli na oddělení interny. Zrníková jim pěkně zatopila pod kotlem. Do toho všeho se před branami ústavu pořád motají novináři. Ředitelství vydalo oficiální tiskové prohlášení, ale to je těm nenasytným hyenám málo. Chtějí toho víc a hlavně chtějí senzaci. V Blesku vycházejí palcové titulky. Výborná reklama. Všechno to, co tu roky budují, padne kvůli nějaké zapšklé alkoholičce, která nezvládla sama sebe. Ale možná na tom nese kus vlastní viny i on. Všichni tady na tom nesou svůj podíl. Jak je možné, že si nikdo nikdy ničeho nevšiml, když jsou tu všichni specialisté přes lidské duše? Je tedy fakt, že jí pacienty na oddělení nikdy nenechával déle, než bylo bezpodmínečně nutné, a rád si je stahoval zpět pod svá vlastní křídla, ale vycházel s ní dobře a nikdy si ničeho podezřelého nevšiml ani na ní a ani na nich. Takže těžko říct, kde se vlastně stala chyba. Ani její přímý kolega, kterému se teď bude hodně špatně dokazovat, že o ničem nevěděl a ona mu všechny svoje machinace dokázala skrýt, nikdy nic nepostřehl. Kluk po škole, no. Jak by mohl vědět ... První pracovní zkušenost a ještě někde, kde mají pacienti dvojitou diagnózu. Neměli by tam doktory těsně po ukončení studia vůbec brát. Ale nikdo jiný tenhle druh medicíny holt dělat nechce. Milá Zrníková se po odstavení z funkce oficiálně zhroutila a sama se nechala zavřít na psychiatrii. Tak, aby na ni nikdo nemohl. Všechno žene přes právníky a advokáty a tady v Kroměříži se z toho teď můžou zbláznit sami.

Davidův stav se zatím nijak výrazně nelepší. I nadále nekomunikuje, nejí ani nepije. Pokud zrovna nespí, hledí do prázdna a nereaguje na žádné zvukové podněty. Neslyší lékaře, ani sestry, jež k němu promlouvají. I Marie se na něj snažila mluvit po telefonu, ale ani její hlas nezabral a výraz jeho tváře se nezměnil. Chtěla přijet a nějak mu pomoct, ale nedoporučil jí to. Bude lepší, když se tu ukáže, až mu bude lépe. David responduje pouze na situace, kdy se k němu chce někdo přiblížit. Okamžitě u něj nastává úzkostná reakce, jež musí být tlumena silnými léky. Po dvou dnech odmítání jídla bylo přistoupeno na celkový útlum organismu a příjem potravy nozogastrickou sondou. Nezbývá než čekat, než zaberou léky, a pak nastalou situaci řešit dál.

„Hofbauer ještě pořád u Košty?" zeptala se po návratu z prodlouženého víkendu při předávání služby.

„Bohužel."

„Jak na tom je?"

„Už je tam patrný mírný zlepšení. Začal reagovat, sem tam jednoslovně odpoví. Dál ovšem přetrvávají úzkostný reakce na jakýkoliv fyzický kontakt. Nepustí k sobě nikoho."

„Už jí?"

„Ne. Jakmile jsme začali snižovat dávku sedativní medikace, začal si to tahat. Sondu, infuze ... prostě všechno. Takže na noc mu to zase zvedáme, ať do něj dostaneme nějaký živiny. Má už od tý hadičky podrážděný všechno. Od nosu po jícen; žaludek si raději ani nepředstavuju. Peklo to je tohleto. Jestli nezačne jíst sám, budeme muset začít hledat jiný řešení."

„Kurtování?"

„Zdeni, ty sama moc dobře víš, že to je pro mě to nejposlednější řešení. Nedovedu si představit, že to zajde tak daleko. Konečný rozhodnutí je na Jindrovi, ale ani ten tomu není naštěstí příliš nakloněn. Když nebude zbytí, budeme na to muset přistoupit, ale zatím to zvládáme bez."

„Stejně si nejspíš nic z toho nebude pamatovat."

„Nebude, ale je to proti mým principům."

„Ví, kde je?"

„Ne. Není mi schopnej odpovědět ani na to, jak se jmenuje příjmením a kdy se narodil. Na křestní jméno už reaguje, na ostatní zatím ne."

„Kolik dnů už tam je? Úplně jsem v tom blázinci kolem všech těch obvinění ztratila přehled."

„Šest."

„Tak to nejhorší má snad za sebou."

„Jo, to jo. To nejhorší už jsme zvládli. Teď už se to musí jenom lepšit."

„A z ASD ti pak přejde do PTSD ..."

„Zdeni, ty fakt umíš potěšit. Jako kdyby toho neměl málo. Jsem rád, že jsme to podchytili hned na začátku. Ještě pořád jsem zastáncem teorie, že pokud včas vyřešíš ASD, PTSD už pak nenastoupí v takový intenzitě. Proto jsem mu nedal ani vydechnout. Víš moc dobře, že on neventiluje a všechno si ukládá a kumuluje. Lepší kontrolovaně, než abych ho pak za pár dnů anebo týdnů našel houpat někde na lustru."

„Pesimisto!"

„Realisto, Zdeni, realisto," řekl a zvedl ze země aktovku.

„Půjdu se na něj podívat, až tu bude chvilka klidu."

„Určitě jdi. Já si tu sbalím švestičky a mažu se domů vyspat. Květa si stěžuje, že mě věky neviděla. Ona si vůbec nedokáže představit, co se tu teď děje."