Z(A)TRACENÁ DUŠE

XIV. (14. díl)

Páteční nebe ronilo slzy a těžko bylo i Davidovi. Opět seděl v autě před kroměřížskou léčebnou a myslel na to, co jej v následujících hodinách čeká. Ještě stále pochyboval, zda učinil správné rozhodnutí a podstupování ECT má v jeho případě nějaký smysl.

„Vítejte Davide," přivítal jej profesor Hauzer, když prošel přijímací kanceláří, kde se byl opět nucen vzdát kusu svého já.

„Dobrý den," odvětil stroze.

„Pojďte, prosím, rovnou do mé pracovny. Rád bych si s vámi udělal evaluační pohovor. Deník s sebou máte?"

Přikývl a následoval jej do kanceláře.

„Posaďte se," řekl Hauzer a nabídl mu židli. David se s povzdechem posadil.

„Takže jak? Už vidíte nějaké změny?"

„Ne."

„Vůbec nic?"

„Ne."

„Ukažte mi své záznamy."

Hauzer se ponořil do čtení Davidových poznámek.

„Ale tady vidím, že jste zaznamenal dva dny, kdy jste během manické fáze naspal více jak sedm hodin."

„To je pravda. Těch sedm hodin."

„Jak dlouho spíte obvykle?"

„Dvě, tři hodiny. Někdy vůbec."

„Tak to by mohly být první vlaštovky. Tělo začíná fungovat jinak. Jak vidím, ostatní dny nevybočovaly z průměru, ale změny se, dle mého názoru, začínají projevovat. To je pozitivní, nemyslíte?"

„Když říkáte," okomentoval situaci David.

„A teď mi řekněte, jak se cítíte."

„Právě teď v tuhle chvíli?"

„Můžete tím začít."

„Cítím se tak, jako že bych měl vstát, sednout do auta a jet zpátky domů."

„Ztratil jste důvěru?"

„Já nevím."

„Vidím, že jste unavený. Rád bych s vámi pohovořil více, ale na to teď není vhodná chvíle. Běžte si dát věci na pokoj. Sestra vás přijde vyzvednout. Zítra po snídani je naplánováno skupinové sezení s jinými pacienty podstupujícími stejnou léčbu. Myslím, že by vám prospělo, kdybyste se jej zúčastnil. Tady si ještě vezměte počítač a telefon."

David položil cestovní tašku vedle nočního stolku a natáhl se na postel. Rozklikl display telefonu v naději, že už má zprávu od Mery. Místo ní našel jen dva nepřijaté hovory od otce. Vztekle telefon zase odložil. Můj milý deníčku, jsem opět frustrován, pronesl sám k sobě a natáhl se pro připravenou lahev vody. Ještě než povolil víčko si uvědomil, že pít nesmí, a tak lahev zase vrátil na stolek a zahleděl se do stropu. Po nějaké chvíli však začal opět hypnotizovat display telefonu. Proč se neozývá?

„Pane Hofbauere, jste připraven?" nakoukla do pokoje sestra.

Vstal a mlčky ji následoval. Tatínek by z tebe měl radost, synku, pomyslel si. Má tě přesně tam, kde tě chtěl vždycky mít. Moc bys ho potěšil, kdyby tě tady teď takhle viděl. Připsal by si pět bodů. Možná i šest. A třeba i sedm. Do prdele. Svlékl si vestu a automaticky nastavil paži. Účinky uspávací látky jeho negativní myšlenky naštěstí rychle uťaly.

Když se probudil, uvědomil si, že už je ráno. Rozhlédl se kolem sebe. Ještě pořád ležel na pooperačním pokoji. Co tohleto je, proboha?