Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLVI. (46. díl)

Lehl si na postel a snažil se přimět se spánku. Cítil se unavený, ale dál jím proudil adrenalin. Čím více se do klidu nutil, tím více se mu vzdaloval. Pocit, že mu exploduje mysl i tělo na sebe nenechal dlouho čekat. Doma už by měl dávno nasazené boxerské rukavice a mlátil by do pytle. Všechno by ze sebe dostal. Ale do čeho může mlátit tady? Maximálně tak do sebe anebo do nábytku. Obojí by mu však okamžitě zajistilo expresní jízdenku do míst ... ah, nemůže na to teď myslet. Teď ještě ne. Má před sebou posledních pár hodin relativní svobody. Musí je nějak využít! Nazul si boty a plížil se chodbou.

„Pane Hofbauere, kam jdete?" ozval se hlas za jeho zády.

Kam asi? Do prdele! Co je ti po tom? Pomyslel si.

„Nemůžete spát?"

„Ne," odpověděl popravdě.

„Co jste měl v plánu?"

Rozpačitě pokrčil rameny.

„No?"

Mávl rukou a vydal se na cestu zpět.

„Ne, počkejte. Myslím to vážně."

„Chtěl jsem ... jjjá popotřebuju ... někde ... potřebuju. Přetlak uvolnit potřebuju."

„Cítíte napětí?"

Kývl na souhlas.

„Tak pojďte ke mně do pracovny, pokusíme se toho zbavit."

„Ne, ne, to je dobrý."

„Davide, to není dobrý. Vždyť vidím, jak vám je!"

„Nemoh' bych ... nemoh' bych do tělocvičny?"

„Potřebujete se toho přepětí zbavit fyzicky?"

„Jo," přitakal.

Podívala se na hodinky.

„Kolik si dáme? Pětačtyřicet minut?"

Kývl na souhlas.

„Tak běžte. Nahlásím na sesterně, že jste tam.

Nastavil běžecký pás na nejvyšší možný náklon a bez jakéhokoliv rozcvičování či zahřívání se rozeběhl. Běžel, co mohl. Po čele, zádech i pažích mu stékal pot. Slaná voda se mu dostávala do úst, pálila jej v očích i v nose. Svaly se napínaly, brzy jej začalo píchat v boku. Ale nepřestával. Běžel dál a běžel ještě rychleji. Běžel tak, jako kdyby měl od všeho tady utéct. Jako kdyby se tomu dalo utéct. Jako kdyby tu byla naděje, že se před tím vším dá utéct. Nedá! Nedá! Nedá! A on to ví moc dobře. Neuteče před Hauzerem a jeho zklamáním v něm. Neuteče před Kristýnou, co má sice perfektní zadek, ale taky odpornej dětskej pokoj, ve kterým se jí bude muset zítra ráno rozpovídat o tom, proč mu tyhle místnosti až dodneška nahánějí strach a nechce v nich být. Neuteče ani před poslední sesí ECT. Před všemi těmi lidmi, co budu pozítří dopoledne stát u jeho lůžka sledovat, jak mu tělem prochází elektrický proud a z pusy tečou sliny. Neuteče ani před tím, až mu Hauzer bude sdělovat, že ho přesouvá na uzavřené oddělení. Neuteče sám před sebou ... Do háje! Neuteče! Prostě neuteče!

„Davide, no tak! Vy neslyšíte?"

Až teď si povšiml, že vedle něj stojí Nosková a něco mu říká. Jak dlouho už tu je?

„Davide!"

„Pardon," omluvil se a přepnul stroj do cílového módu.

„Třičtvrtěhodina uplynula."

„Už?" podivil se. Zdálo se mu, že běží teprve krátkou chvilku. Že se teprve rozehřívá. Čekal, pořád čekal, kdy se mu v těle uvolní alespoň trošička endorfinu a on se začne cítit když už ne lépe, tak alespoň o něco přijatelněji. Podíval se na display přístroje. Nosková nelže. Běžel celých 52 minut. 52 minut bez jedné jediné přestávky. Přes 11 kilometrů do kopce. Až teď pocítil křeče ve svalech. Posadil se na lavičku a celý zadýchaný naznačil, že se nejdříve potřebuje trochu zmátořit. Tak jestli se po tomhle masu zítra ráno postaví na nohy, bude borec. Tohle se mu ještě pěkně vymstí. Svlékl si tričko a otřel si do něj zpocený obličej. Pít! Potřebuje pít!