Z(A)TRACENÁ DUŠE

LX. (60. díl)

Otevřela oči a podívala se na hodinky. Půl jedné. Není divu, že jí kručí v žaludku. Pak se otočila se k Davidovi. Ještě spal. Určitě ho ta proboxovaná noc pořádně zmohla. Ale ulevilo se mu. Určitě se mu ulevilo. A ten konec ... ten byl úplně nejlepší. Škoda, že teď spí. Klidně by si dala říct ještě jednou. Zvedla ze země deku a opět jej přikryla.

„Davi?" zeptala se opatrně a pohladila jej po tváři.

„Spíš?"

Otevřel oči, ale vzápětí je opět zavřel.

„Davi?"

Prudce se posadil, podíval se na ni a pak opět klesl na polštář."

„Davi? Je všechno v pohodě?"

Odpověď nedostala. Opět již pravidelně oddechoval.

„Půjdu se dolů najíst, mám hlad. Ale pak se k tobě hned vrátím," řekla a začala se oblékat.

David zakopal nohama a začal sebou házet. Na chvíli otevřel oči, ale hned na to je opět zavřel."

„Davi? Jsi v pořádku?" ptala se dál.

Opět prudce rozhodil rukama a začal přerývavě dýchat.

„Davi, Davi?" mluvila na něj stále dokola a přisedla si na postel.

„Davi, Davi?"

Otevřel oči a zprudka se rozmáchl. Uhnout už nestačila.

„Au!" vykřikla a chytila se za tvář.

Posadil se a znovu otevřel oči. Nevěděla, jestli se dívá na ni anebo za ni. Vlastně nedokázala odhadnut, jestli se dívá vůbec. Jestli vůbec něco vidí.

„Davi?" zeptala se znovu opatrně a dál si přejížděla rukou po tváři. Nic. Žádná reakce.

„Tak jo, pojď, lehni si," řekla a položila jej. Než si stačila dopnout blůzu, David už měl deku opět skopanou a divoce se přetáčel v posteli. Stála nad ním a nechápala, co se děje. Má noční můry? Je přetažený? Nezačíná takhle epileptický záchvat?

„Davide, Davi, slyšíš mě?"

Opět na zlomek vteřiny otevřel oči, ale pak je zase zavřel a dál povrchně dýchal. Snažila se mu změřit tep, ale máchal kolem sebe tak prudce, že se jí nepodařilo zachytit jeho paži. Tak tak se jí dařilo uhýbat.

„Jirko, Bíbo!" zakřičela dolů za schodiště.

„Děje se něco Mery?" ozvala se Bíba z kuchyně.

„Mohl by sem Jirka na chvilku přijít?"

„Štípe venku dříví, počkej, já ho hned zavolám. Děje se něco?"

„David!"

„Co, co se děje? Ptala se."

„Já nevím. Dojdi prosím tě pro Jirku!"

„Už běžím."

Uslyšela dupot na schodech a ve dveřích se objevil jak Jiří, tak Bíba.

„Co je, co se děje?"

„Já nevím," řekla a pokrčila rameny. Od toho momentu, co se snažila dovolat pomoci, spal opět klidně.

„Co s ním je?"

„Já nevím. Asi se mu něco zdálo. Nevím. Prostě sebou začal najednou házet, sedal si, otevíral oči ... ale na nic nereagoval," motala jedno přes druhé.