Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLVII. (47. díl)

Rovnou od snídaně se vypravil do budovy č. 9. Respektive ... od stolu odcházel s tím, že jde přímo tam. Cestou jej však přemohl strach, který byl v tu chvíli opět silnější než on sám. Zcela vědomě nakonec stočil své kroky do zahrady.

8:20 - má ještě deset minut na to, aby se pochlapil a přišel. Chodil mezi lavičkami a nakopával kamení. Sakra! To seš fakt takovej srab?! Nadával si. Vždyť je to jen blbých pětačtyřicet minut ... Jo, ale jakých! Už jen představa onoho dětského pokoje v něm vzbuzovala paniku. Všechny ty věci tam! Měl k nim odpor. I minuta by tam teď byla nekonečná. A co teprve skoro hodina!

8:30 – Tak! Vítej v průseru Davide Hofbauere! Sebral ze země kámen a prudce jím mrsknul do křoví. A pak další a další a další. Zase si začínáš dělat do bot! Tak ať o tom víš! Ztěžka si povzdechl a vypravil se na kompost. Tady jej snad nikdo nenajde. Posadil se na dlaždice a složil hlavu do dlaní.

8:40 - Kristýna už nejspíš šílí. Právě volala na oddělení a tam jí řekli, že's za ní po snídani odešel. Asi tě začnou brzo hledat. Měl by ses přemoct. Nedělat si to horší, než to je! Ale nemůžeš. Do té místnosti prostě nedokážeš znovu vstoupit! Seděl na hromadě a hleděl do prázdna.

8:50 - Před očima mu běží jeho kroměřížský film. Když sem přichází, je v pohodě. Na začátku snad i věří tomu, že se pro něj může něco změnit. Jsme o pár týdnů dál a topí se v takových sračkách, v jakých už roky nebyl. Rozvařili ho tu na kaši. Už ani pořádně neví, kdo vlastně je. Do hajzlu! Mohl by si naivně namlouvat, že to jsou všechno vedlejší účinky ECT. Dobře, dílem asi jo. Ale co ten zbytek? Jak si má zdůvodnit a chápat ten zbytek? Copak už se definitivně zbláznil? Chce domů. V Rubavě ho mají za exota, divnou figuru a nepřizpůsobivce. Ale alespoň se do něj nemontují. Jenomže tady? Každý po něm chce, ať se mu před očima rozkládá na kostičky! Každý se snaží zmocnit kousku jeho duše! Každý pitvá, co cítí anebo necítí a proč to cítí anebo necítí! ... Přitom on už nechce cítit NIC! NIC! NIC! NIC! NIC!

„Davide jste v pořádku?"

„Co?" popotáhl a rychle si poutíral slzy.

„Tak se zvedněte a pojďte se mnou."

Vstal a mlčky jej následoval zpět na oddělení. Hauzer celou cestu nepromluvil ani slovo. Otevřel dveře pracovny a naznačil Davidovi, aby jej následoval i tam. U okna stála Kristýna. Zarazil se. Nechce ji vidět. Stydí se za to, co udělal. Hauzer jej usadil na pohovku. Kristýna si přisedla do křesla.

„Čekala jsem na vás."

„Já vim. Promiňte."

„Proč jste nepřišel?"

Provinile se na ni zadíval. Ty moc dobře víš, proč jsem nepřišel, tak tady ze sebe nedělej blbku a neptej se!, pomyslel si. Pokrčil rameny a stočil pohled stranou. Smiř se s tím, že to nedokážu vyslovit!

„Davide, podívejte se na mne. Proč jste nepřišel? Měl jste strach?"

„Tak nějak," připustil. Hlavně, že to teď řekla za něj a nemusí to vyslovovat sám.

Kristýna se zahleděla na Hauzera a pokývala hlavou.

„Davide," vložil se do hovoru Hauzer, „je velice důležité, abyste s terapeuty spolupracoval."

„Já vim," hlesl, „jen jsem prostě ... já jsem nemoh'. Ještě ráno jsem si myslel, že můžu, ale pak už to nešlo."

„Takže jste přijít plánoval?"

„Jo, to jo. Byl jsem na cestě tam."

„Z čeho jste pak dostal strach?" převzala štafetu Kristýna.