Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXII. (62. díl)

„Davi, je to ještě daleko to tvoje překvapení?"

„Vydrž vrchní. Už jen kousek."

„To říkáš posledních pár kilometrů."

„Já ti nelžu!" řekl rázně, zastoupil jí cestu a podíval se jí skoro až zle přímo do očí.

„Ale já vím. Jen už je to fakt lán světa. Nepočítala jsem s tím, že to bude tak daleko."

„To není daleko Mery. Nebo ... chceš si teda odpočinout, jestli už fakt nemůžeš?"

„Tak pokud je to fakt už jen kousek ..."

„Jo, tamhle za tou křižovatkou lesních cest už to je."

„Doufám, že tam bude nějaký občerstvení."

„No to asi ne. U hráze na parkovišti možná ..."

„U jaký hráze?"

„Pojď, uvidíš."

„Davi, že ty mě táhneš k nějaký vodě?"

„Bingo! Máte deset bodů, paní vrchní."

Pousmála se a snažila se dovtípit, k jaké vodě tady v horách ji to už notnou dobu vede. Viděla na něm, že se najednou zase cítí dobře. Z rukávu trička mu sice vykukoval obvaz, ale i když po většinu cesty mlčel, nepřišlo jí, že by se myšlenkami na prodělanou událost přespříliš zaobíral. Nedokázala si to srovnat v hlavě jinak než tak, že u něj z nenadání došlo k prostřídání depresivní a manické fáze. Ultrarapidním cyklováním to nazývá odborná literatura ... Anebo tu pohodu jen fintí? Předstírá ji, aby jí nějakým způsobem vynahradil ten šok, který jí způsobil? Davide, tak ráda bych se v tobě vyznala ... pomyslela si a ztěžka si oddechla.

„Co je?" zarazil se.

„Tak, nic."

„To není tak nic. Koukáš jak sůva z nudlí."

Při myšlence na sovu v nudlích se musela pousmát. Kam na to chodí? Na sůvy z nudlí ...

„No, vidíš, tak je to lepší," usmál se na ni.

„Ty Davi?" zeptala se opět vážným hlasem.

„Co?"

„Jak ti teď je?"

„Co jak mi je?"

„Já ... já to prostě nechápu."

„Mery," řekl a znovu se k ní za chůze otočil, „některý věci nemusíš chápat. Stačí je brát takový, jaký jsou. Život je pak jednodušší. Mnohem, mnohem jednodušší."

„Davi, ale já to chci chápat, já tomu potřebuju nějakým způsobem porozumět, víš?"

„Hele, támhle to je!"

Tak dobře. Nebude o tom mluvit. Buďto se na to necítí anebo toho v této chvíli není schopný. To by také bylo vysvětlení. Jeho myšlenky teď nejspíš skáčou od A do Z, od Z k M a pak zase od J po P. Má jich teď nejspíš v hlavě tolik, že je není schopný vyfiltrovat na tu, která by mu dokázala říct, jak mu vlastně je.

„Co to je?" zeptala se.

„Hádej!"

„Já nevím, nechám se poddat."

„Ještě pořád nic?" ptal se, když se jim před očima rozevřelo širší panoráma.

„Ne?"

„Chceš nápovědu?"

„Jo."

„Odkud bere Rubava pitnou vodu? Která přehrada v Čechách a vlastně i v celý republice má jako jediná pilířovou hráz? No?"