Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXX. (70. díl)

Opřel berle o noční stolek a posadil se na postel. Ještě pořád se nemohl vzpamatovat z toho, co mu Holý dnes ráno sdělil. Jak je něco takového vůbec možné? Při všech těch bezpečnostních systémech, které tady mají? Jak je možné, že on má kameru i v koupelně, ale na pokojích interního oddělení nejspíš není ani jedna? Skopal boty a vlezl si pod deku. Permoníci se asi rozhodli, že mu dnes pořádně zavaří. Dál kutali jak diví. Ležel a pokoušel se usnout, aby ten jejich otravný koncert zaspal. Spát se mu dařilo jen s přestávkami. Neustále usínal a pak se zase budil. A s každým dalším nedobrovolným probuzením v něm vyvstával pocit, že mu exploduje hlava. Děs tohleto!

„Davide, můžu na chviličku?" nakoukla do pokoje doktorka Nosková.

„Jo," odpověděl a posadil se.

„Jak vám je?"

„Nic moc."

„Zrušila jsem vám všechny denní aktivity a napsala klid na lůžku."

„Asi ho dneska budu potřebovat, fakt mi není dobře."

„Je mi to moc líto."

„Stanou si i horší věci v životě. Nechte to být. Vždyť o nic nejde. To je moje hlava. Vy za nic nemůžete."

„Ne přímo, ale zodpovědní tu jsme všichni. A je velice trapné, že nás na to musí navést člověk zvenčí. Nicméně ... potřebovala bych doplnit záznamy o vašem stavu. Můžete mi říct, jak se cítíte? Jste nahoře nebo dole?"

Na dlouhou chvíli se zamyslel.

„Někde mezi, asi."

„Takže ani depresivní, ani euforický?"

„Ne."

„Dobře."

„Jen prostě nějakej unavenej."

„To je logické, po tom všem."

„Po čem?" znejistěl.

„Přece po ...," pokusila se mu pomoct a zároveň znejistěla sama.

Nechápavě se na ni zadíval a až potom si vzpomenul.

„Jo tak. Tamto ... Se zase tak moc nestalo. Holt měla asi blbej den, se spletla."

Zkoumavě na něj pohleděla. Řekněte jí, prosím, někdo, že tohle není pravda!

„Davide, víte k čemu došlo?" zeptala se opatrně.

„Jo. K neúmyslnýmu přemedikování pacienta. K omylu, co se může stát. Každýmu doktorovi nebo sestře se tohle přece může přihodit. Hlavně, že se mu nic vážnýho nestalo. Hlavně, že jí to neujelo natolik, aby mu to utlumilo dechový centrum do takový míry, že by šel do zástavy. Měl štěstí. Oni ho vedle v nemocnici na JIPu zase dali dohromady. Dobře to s ním dopadlo. Bude zase dobrej."

„Aha. A co ještě?"

„Bude v pořádku."

„Co vaše rány?" přešla nenápadně na jiné téma po té, co Davidovi k oné události položila ještě několik otázek a do poznámek si napsala tolik textu, že by vydal na půlku maturitní eseje. Petra asi porazí, až si tohle přečte.

„Dobrý. Trochu v tom všem škube, ale to je normální."

„Na noze máte šest stehů."

„Krása. Na bicepsu jedenáct. Hodně slušnej výkon na jeden víkend ..."

„Chcete si o tom promluvit?"

Zahleděl se do prázdna.

„Chápu. Jste unavený. Bylo toho na vás teď opravdu moc."