Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXVI. (26. díl)

„Pane Hofbauere, přišla za vámi návštěva."

„Jo, jo, jdu," řekl a odložil knihu. V koupelně se ještě zběžně podíval do zrcadla. Namočil si ruce a ve snaze zkrotit přerůstající kštici jimi narychlo zajel do vlasů. S hřebenem se mu komunikovat nechtělo. Dnes už se toho nakomunikoval dost s Hauzerem a vlastně by byl nejraději, kdyby už nemusel mluvit s nikým a ničím. Se prostě občas stane, a bad, a very very bad hair day, pomyslel si. Však ona to nějak přežije. Skočil do bot a spěchal k přijímací místnosti.

„Ahoj," řekla na pozdrav a dala mu polibek na tvář.

„Ahoj," odpověděl a automaticky ji objal.

Mery pocítila, že tady něco neklape. Davidovo objetí bylo chladné. Co chladné, přímo ledové. Je vůbec rád, že za ním přijela?

„Jsi v pohodě?" zeptala se ustaraně.

„Jo, jo, všechno v cajku," odpověděl ne zrovna přesvědčivě.

„Tak jaký dnes máme možnosti?" pokusila se zůstat nad věcí.

„Jednu lepší než druhou. Zahrada s výhledem na vysoký plot, klubovna se třemi televizními programy, ta je bez výhledu na vysoký plot zato ovšem s efištní mříží před okny, pak můj nadstandartní mládenecký pokoj též se zamřížovaným výhledem avšak s vlastní koupelnou a teplou vodou plus ramínky na šaty, a nakonec by tu byly prostory určeny pro manželský sex, ale tam jsem ještě nebyl, takže nemůžu posloužit podrobným popisem."

O bože, už je zase tak cynický, pomyslela si.

„Tak řekni sám, co se jeví tobě jako nejlepší možnost."

„Pojď si prohlídnout ten mládenecký pokoj. Tam aspoň mimo personálu nikdo další neleze," navrhl.

„No tak jo."

Následovala Davida dlouhou chodbou. Oba mlčeli.

„Hodně tě šacovali?" zeptal se na schodišti.

„Docela to šlo. Jen mi probrali kabelku a musela jsem jim tam nechat telefon a zbytek ibalginu."

„Vidíš, já ti říkal, že to bude vopruz!"

„V pohodě Davide, vždyť o nic nejde."

„Tak, tady je Hofbauerovo," řekl a uvedl ji do pokoje.

„Máš to tu docela pěkný," zkonstatovala, i když na ni okamžitě padla úzkost. Už chápala, proč příliš nestál o to, aby sem za ním chodila. Penzion kousek od náměstí byl rozhodně útulnější.

„Nestěžuju si. Něco k pití?" zeptal se.

„Mám tu na výběr z minerálky a z minerálky. Nic jinačího v kantýně nevedou a ven, jak už jsem ti říkal, se nedostanu. Kafe bych ti nabídnul rád, když tak pro něj skočím dolů, čaj maximálně tak erár echtovní nemocničák."

„Minerálka je v pohodě, díky."

Sehnul se do ledničky a vytáhl z ní dvě lahvičky minerální vody.

„Sleduj, všechno v plastu, až se jim tu neřežeme."

„Ale Davide."

„Co Davide? Tak to prostě je. Chtěla's to zažít, tak tady to máš. Pěkně z první lajny."

Mery si povzdechla.

Odšrouboval víčko a posadil se na postel.

Stála uprostřed místnosti s pitím v ruce a nevěděla, co dál. Po krátkém přemýšlení se rozhodla, že si přece jenom přisedne k němu, ačkoliv zrovna nevypadal, že na to čeká.