Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXVI. (76. díl)

Z primářovny zamířila rovnou na toaletu. Kruhy pod očima už dlouhou dobu zakrývá extra silnou vrstvou make-upu a ten se jí teď určitě všude rozmazal. Musí vypadat hrozně.

Stála před zrcadlem a papírovými ručníky se snažila zachránit, co se ještě zachránit dalo. Shledala, že jí kolem očí naskákaly další vrásky. Možná je to únavou, ale spíš ne. Tohle nejsou rýhy, co do pár dnů zmizí, když si člověk dopřeje trochu víc spánku. Spánek ... Jako by to slovo už ani neznala. Zalovila v kapse a vytáhla recept, který jí Jiří před malou chvílí dal. Stilnox. Tak jo, zkusí ho.

„Je tu někdo?" zeptala se, když uslyšela něco, co v první sekundě nedokázala identifikovat.

„Haló, je tu někdo?" otočila se a zjistila, že dveře jedné z kabinek jsou zamčené.

„Je všechno v pořádku?" nedalo jí.

„Tak haló?"

Vešla na druhou toaletu a sehnula se. Kabinka se zdála být prázdná. Postavila se na mísu a snažila se nahlédnout do vedlejší kóje.

„Viktore!"

„Mery, jdi pryč. Jdi prosím tě pryč!"

Seskočila na zem a zabouchala na dveře.

„Viktore otevři! Dělej, otevři!"

„Jdi pryč Mery, nech mě být!"

„Nenechám tě být. Koukej otevřít!"

„Ne!"

„Fajn. Mám zavolat údržbu, ať ty dveře vylomí?"

„Ne. To ne!"

„Tak otevři. Viktore, otevři prosím tě!"

Neochotně otočil západkou.

„Jdi pryč Mery."

„Jsi v pořádku?"

„Tak vidíš, že asi zrovna ne. Ale to zvládnu. Neboj. Jdi pryč a dělej, že's nic neviděla."

„To nejde. Vypadáš hrozně. Pil jsi?"

Odvrátil hlavu a zavřel oči.

„Tak pil?"

„Mery, neřeš to prosím tě!"

„Jsi ještě ve službě?"

„Už ne. Padla."

„Co v sobě máš?" ptala se a rozhlížela se po lahvi.

„Nic. Jen se mi udělalo špatně."

„Tohle ti nevěřím."

„Tak si nevěř!"

„Víš co? Pojď, odvedu tě domů."

„Ne, nech mě tady. Počkám, až mi bude líp a půjdu sám."

„Jo jasně. Na dámských záchodech jsi děsně nenápadnej. To chceš, ať tě tady najde Růžičková nebo Vlčková?"

„Já jsem na dámských záchodech?"

„Viktore prosim tě! Pojď, vstaň. Můžeš jít? Jo? No vidíš, že to jde."

Vrávoravě se postavil na nohy a když se přidržoval zdi, dařilo se mu i rovně jít.

„Tady si sedni a počkej na mě. Jdu se převlíknout a pak tě odvedu domů. Kde máš Vikouška?"

„No kde bych asi tak měl Vikuška! I to poslední, co jsem ještě měl, mi sebrali!"