Z(A)TRACENÁ DUŠE

XC. (90. díl)

Otevřel si časopis a snažil se zabrat to textu. Příliš mu to nešlo, ale věděl, že když postupně pozhasíná všechen svět kolem sebe, nakonec se mu to podaří. Chce to jen chtít a zklidnit se.
Někdo zaklepal na dveře.
„Dále," odpověděl nevrle a posadil se. Takhle to teda rozhodně nepůjde.
Do místnosti vstoupil Hauzer. A sakra! V tuhle hodinu? Provedl zase něco? Jde sem kvůli tomu výstupu z knihovny? Poslala jej Kristýna? Nechápavě se na profesora zadíval.
„Mám pro vás překvapení, Davide."
Zarazil se ještě víc. Narozeniny má přece až zítra. A stejně se tu na ně určitě moc nehraje. Jako že by ostatní spoluvězni nastoupili a sborově zapěli 'hodně štěstí zdraví' ... ha, ha, hodně zdraví v ústavu pro duševně choré ... no to by byl vrchol patetismu. To by se asi vážně musel začít smát.
„Nemáte radost?"
„Já nenevím," začal opatrně, „co bych měl čekat."
Za Hauzerem do místnosti vstoupil Jiří.
„Jirko!" zůstal tak překvapen, až mu přeskočil hlas.
„Nazdar Davide!"
„Co ty tady?"
„Pánové, nechám vás o samotě. Jiří, my jsme domluveni, zařiď už se po svém, uvidíme se později."
„No co! Přijel jsem se na tebe podívat!"
„To si hodnej," seskočil z postele a šel mu podat ruku.
„Jak ti je?"
„Politicky správnou anebo upřímnou odpověď chceš?"
„Tu upřímnou samozřejmě."
Zakroutil hlavou, kousl se do rtu a znovu se posadil.
„Máš to těžké, já vím."
„Jo, to jo."
„A abys to měl o něco lehčí ..., domluvil jsem ti u Petra trochu volna."
„Volna?"
„Ano, volna. Jestli chceš, tedy."
„No jasně že chci!" zaradoval se a opět vyskočil na nohy.
„Tak se můžeš sbalit a pojď."
Nazul si boty a natáhl vestu, která až doteď ležela odhozená na zemi v koupelně.
„Pyžamo a kartáček si nevezmeš?"
Zarazil se.
„Dal mi volno i na noc? Teď, když není víkend?"
„Jinak se nedalo."
„No tak fajn. Fajn. To je skvělý!"
Jiří sledoval, jak se Davidovi do žil nalila nová krev. Během rozhovoru s Hauzerem nabyl pocitu, že ani on sám neví, v jakém rozpoložení se David ze sezení s terapeutkou vrátí. Má za sebou velice náročný den a s ohledem na události z poslední doby vlastně spíš očekával, že jej tu najde sesypaného na hromádce. Na první pohled tak i vypadal. Pookřál, až když jej viděl. A to kdyby věděl, co jej čeká za chvíli ...
„Jsi připravenej?"
„Jo, jo. Počkej, ještě mobil," zalovil v šuplíku.

„Davide, stejně jako u nás na chatě ... Nebudeme se o tom bavit, pokud nebudeš chtít ty sám. Vím, že tady těm myšlenkám bude těžší uniknout, když nejsme doma, ale snaž se na to nemyslet, ano?"
„Jo," odpověděl a nasedl do auta. Přišlo mu, že cítí Meryin perfém, ale asi se mu to jenom zdá. Je rád, že se jej Jirka na nic nechce ptát a nechává na něm, kolik toho bude chtít sám pustit. Nechce teď mluvit o ničem. Vlastně o jedné věci ano ...
„Jirko?" zeptal se.
„Ano Davide?"
„Mohli bychom se stavit někde na pivu?"
„Máš chuť na pivo?"
„Jo, děsnou. Snad bych moh'. Hauzer je o víkendech docela shovívavej, když se to nepřehání a nejsi na chemii."
„Takže už nic nebereš?"
„Ne. Včera jsem teda měl předzákrokovou medikaci, ale jinak to tak nějak zvládám bez."
„A jde to?"
„Je to těžký."
„Ještě máš úzkosti?"
„To taky. Blbě spim, většinou. Nebo zase spim moc. Teď mám za sebou období pár tejdnů, kdy sem moc nevěděl o světě."
„Ano, vím, Petr mi o tom říkal."
„No dost na prd to je. Víš, já ... prostě chci co nejrychlejc domů. Už to chci mít všechno za sebou a zase nějak normálně fungovat. Chodit do práce, bejt s Marií, zaskočit si na to blbý pivo, v supermarketu hodit do košíku to, co chci dneska večer k večeři já a ne do sebe rvát pod dohledem výplod nějaký jídelny ... prostě takový ty obyčejný věci. Chybí mi to. Ta normálnost. Ten všední den, služby v nemocnici, spravený lidi ..."
„Já ti rozumím Davide."
„A hlavně se v sobě už nechci pitvat," dodal a povzdechl si.
„Bolí to?"
„Hrozně Jirko. Jdou až na dřeň a ještě hloubš. Nic nenechaj ležet, do všeho šťouraj, všechno chtěj vědět ..., ale to je jedno," mávl rukou. Nebyl si jistý tím, že je jej Jiří schopný pochopit. Může asi mít nějakou představu, ale nikdy v takové situaci nebyl, takže pochybuje, že může vědět, jak mu opravdu je.
„Petr mi říkal, že se snažíš."
„Jo, to jo. Dělám, co dokážu a hlavně co snesu."
„To je dobře Davide. Jsem rád, že jdeš do sebe. Pomůže ti to."
„Kam vůbec jedeme?" snažil se změnit téma.
„No na to pivo, jak jsi chtěl."
„Fakt?" zaradoval se.
„Jasně. Už tam skoro jsme."