Z(A)TRACENÁ DUŠE

L. (50. díl)

„Pane Hofbauere, jste připraven?"

„Co? Jo? No."

„Tak pojďte."

Odložil telefon na noční stolek a dopl si vestu až ke krku. Je léto, venku svítí slunce, ale jemu je opět zima ...

„Tak, dnes naposledy," oznámil Hauzer, který hodlal být celému procesu opět přítomen.

Nechápal, proč mu to sděluje. Aby řeč nestála? Aby nějak rozčísnul to všudypřítomné trapné ticho? Chce jej povzbudit? K čemu? Jako že už to bude mít konečně za sebou? Možná. Snad ... Mlčky pokrčil rameny. Dnes nebo zítra, vždyť ono je to vlastně úplně jedno ... Posadil se na lůžko a svlékl se. Sestra se natáhla pro vestu a naznačila mu, aby se položil. Lehl si a rychle zavřel oči. Jen aby se teď nemusel na nic a na nikoho dívat. V hlavě mu ještě stále zněla Meryina zoufalá slova o jeho nevině, porouchaných systémech a hlavně nemocné duši; té duši kterou on si nevybral, ale se kterou musí žít. Snažil se přemoct, ale i tak mu z koutků začaly řinout slzy. Chtěl je setřít, smazat je ze světa. Nepřišlo mu důstojné, aby jej teď čtyři naprosto neznámí lidé viděli nezvládat emoce. Někdo však už pevně držel jeho paži a potíral ji dezinfekcí. Pocítil, že jej kdosi začal hladit po tváři. Snad ho té slané vody chtěl zbavit sám ...Trhl hlavou tak prudce, jak jenom dokázal. Vzápětí mu ji pevně sevřely cizí ruce. A hned na to se další zmocnily zbytku jeho těla. Z dálky slyšel hlasy, které promlouvaly jak k němu, tak samy k sobě. Snažil se z toho pekla vysvobodit, vytrhnout se jeho síle, ale neměl tu nejmenší šanci. Ty hlasy byly čtyři proti jednomu a v zásobě měly nekonečný arzenál tišících prostředků.

Probudil se a zjistil, že se nemůže pohnout. Trvalo jen zlomek sekundy, než pochopil, že jej přikurtovali k lůžku. Nedokázal hýbat rukama ani nohama. Párkrát se pokusil škubnout, ale bezvýsledně. Do háje! Co se stalo?

„Mohla byste prosím vás," zavolal na sestru.

Okamžitě stála u jeho postele.

„Šlo by tohleto nějak ... dát pryč?"

„Je mi líto," zakroutila hlavou.

„Budu zvracet," varoval ji.

Odběhla pro emitku, ale než se stačila vrátit, bylo pozdě.

Otírala mu obličej i krk navlhčenou žínkou. Křečovitě přivřel oči a snažil se její doteky nevnímat. Vymazat je ze světa. Vymazat ze světa všechno, co se teď děje. Musí se přemoct, jinak jej vyřídí panická ataka. Čím více se však snažil přemáhat, tím blíže jí byl. Už cítil, že se mu zrychluje dech a svírá se mu hruď. Dobře, dobře, bude muset ...

„Mohla byste prosím ..."

„Co?" zeptala se nechápavě.

„ ... na mne nesahat?"

Sestra se zarazila.

„Nesahejte na mě, prosím vás!" požádal a rozklepal se.

„Nesahejte, prosím, na mě," žádal stále dokola, i když už se jej dávno nedotýkala. Z očí mu kanuly potoky slz a on je nedokázal zastavit. Jediné, co dokázal, bylo opakovat tu jednu jedinou větu.

„Davide?" ozval se hlas nad jeho hlavou.

Otevřel oči.

„Co se děje? Co se stalo? Pojďte," řekl Hauzer a uvolnil mu nohy a posléze i ruce.

„Udělalo se vám špatně?"

„Jo," odpověděl a posadil se. Cítil, jak mu obsah žaludku začíná stékat po zádech a přichlípává mu tak nátělník na kůži i z druhé strany žeber.