Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXIII. (23. díl)

„Jsem rád, že jste přišel," řekl profesor Hauzer a nabídl mu židli.

„Mám dnes tři body, o kterých bych si s vámi chtěl pohovořit."

„Dobrý," ucedil David a posadil se. Překřížil si paže na hrudi a oběma rukama pevně sevřel předloktí. Rád by si myslel to samé, ale budiž ... Jen tvrdě do mne chlape. Tři body. To si skoro jako král, co měl tři princezny. Jednu dlouhou a ošklivou, druhou malou a tlustou a třetí ...

„Davide, posloucháte mne?"

„Co? Jo? No? Ehm, pardon."

„Ptal jsem se, jak se cítíte?"

„Aha. Jo. Dobře."

„Jednoslovná odpověď?"

„Cítím se dobře."

„Dobře, tak tři slova nejsou sice strohost nejhrubšího zrna, ale přece jen bych od vás rád slyšel cosi jako větu rozvitou. Máte vystudovanou univerzitu, dokonce s červeným diplomem, tak by vám složitější větný systém neměl být cizí. Nebojte se, do toho!"

Nechápavě se na něj zadíval. Tady to asi dneska někdo přehnal s vtipnou kaší. Podepřel si bradu, nakrabatil čelo a ukazováčkem si začal masírovat spánek.

„Povídejte, jak vám je."

„Tak ráno mi nebylo úplně nejlíp, teď mi je tak nějak normálně. Ještě na sobě pociťuju doznívání anestezie, trochu se mi motá hlava, je mi špatně od žaludku, což není žádná abnormalita, takže ..."

„Fyzično teď ponechme stranou, ptám se především na to druhé."

„Aha. Jo. Jistě. Tam to odeznívá taky ..., řekl bych."

„Na čem to pozorujete?"

„Je mi líp?"

„Dál?"

„Mám hlad?"

„Výborně, ještě?"

„Co ještě? Já nevím, co vlastně chcete slyšet."

„Tak dobře, necháme to na později. Teď bych se rád vrátil ke včerejšímu dni.

David zrozpačitěl.

„Kokonkrétně?"

„Vaše odpolední aktivita."

„A?"

„Podle terapeutky jste měl za úkol odvážet plevel na kompost."

„To by souhlasilo," odpověděl nejistě.

„Plevel jsem odvážel. Na kompost. Přesně, jak mi nakázala."

„Dobře. A chcete mi k tomu sám říct něco víc?"

„Odvážel jsem plevel na kompost. V kolečku. Zeleným. Asi pětkrát nebo šestkrát. Přijet, naložit, odjet, vyklopit a pak znova. Ferda mravenec, práce všeho druhu."

„A co bylo mezitím?"

„Jak mezitím?"

„Zaměřme se na okamžik, kdy jste přijel vyklopit to kolečko do kompostu ..."

David zbledl. Do háje zelenýho! Takže on to ví? Jak je to možný? Prozradila ho ta holka? No jasně! Stačilo, aby si někde večer při čistění zubů musela vyhrnout rukávy a pak už ji stačilo jen trochu zmáčknout, aby zazpívala. Do prčic! Co teď s tím?

„Davide?"

„Ahh, aano?"

„Ptám se na ten okamžik."