Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLV. (45. díl)

Zaklepal na dveře sesterny.

„Přejete si?"

„Chtěl jsem se zeptat ... zeptat jsem se chtěl ... jestli bych si nemoh' zavolat?"

„Komu nebo kam?"

„Ppřítelkyni."

„Tak si chvilku počkejte. Roznesu léky a pak se u vás zastavím."

Posadil se na postel a zahleděl se do rohu místnosti. Musí ji slyšet. Potřebuje slyšet její hlas, potřebuje slyšet její dech. Na malou, malinkatou chviličku. Když už se jí teď nemůže dotýkat, ať ji alespoň slyší. Ať mu dá najevo, že tu pro něj je a že s ním počítá. Ať ho ujistí, že tam venku za plotem jsou věci ještě v pořádku, když tady se to všechno tak příšerně sune k zemi. Cítí se najednou neskutečně sám. Potřebuje ji. Strašně moc ji teď potřebuje. Kdyby vedle něj nestály druhé uši, nejspíš by se znovu rozbrečel.

„Ty mu to fakt nezvedneš?"

„Ne!"

„Mery, no tak!"

„Já nevím, co mu na to všechno mám říct."

„Co ti vlastně tak příšernýho udělal, že jsi na něj tak nasupená?"

„Mně? Mně neudělal nic! Ale to co si dělá sobě!..." vybuchla.

„Počkej, jak to myslíš?"

„Promiň, nech to být. Nechci o tom teď do detailů mluvit. On je prostě ..."

„Jo, jo, v pohodě, vždyť nevyzvídám. Tak mu to zvedni. Vždyť už volá po čtvrtý. Nejmíň!"

„Tak ať volá."

„Nebuď na něj zlá," hladila Mery po zádech doufajíc, že roztaje.

„Lhát mi nebude! Ať si to teď vyžere!"

„Jo jasně, tak ať si to vyžere. Pojď, já ti ještě naliju víno."

„Dobrej nápad Vali," řekla a vypnula telefon.

„Nebere?"

„Ne," zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Tak zkusíme ještě jednou? Třeba za půl hodiny?"

„Ne, už to nebude nutný. Vypnula si telefon."

„To je mi líto," odpověděla sestra a natáhla se pro Davidův mobil.

Bez přemýšlení jí ho podal. Teď už ho nepotřebuje. Nemá cenu po něm bažit. Volat ani psát stejně není komu. Je na něj naštvaná a to ještě v tom nejlepším případě. Kdyby byla bývala tu malou jedovatou potvoru nenašla, všechno by teď bylo jinak ... Ach, jak se k ní jen mohla dostat? Vždyť Hauzerovi přece všechno odevzdal. Jak je možné, že pak u sebe ještě mohl něco mít? Jak, když se všeho zbavil?!, přemýšlel stále dokola ... Aaah, no jasně!!! Vždyť to je ta mrcha ze soboty!!! Vždyť ji zapomněl vyhodit!!! Ježíš, ty seš takovej debil!!!, nadával si. To není o tom, že už by nevěděl, co dělá. Teď si KONEČNĚ vzpomíná! Když se ho na to Hauzer včera odpoledne ptal, nedokázal mu odpovědět. Teď už pro něj odpověď má. Konečně ji má!!! Konečně ji našel!!! Jen ... na co mu teď vlastně je? To k němu má přijít a říct – Podívejte se, to je ještě jehla z doby „před"? Stejně by mu to nevěřil. Nevěří mu už ani nos mezi očima a dal mu to taky patřičně najevo. Tak proč by mu měl baštit zrovna tohleto? Nevěří už mu nic. Nevěří mu natolik, že si už nejspíš hodně brzo bude moct sbalit tašku, ale domů, domů nepojede. Přesune se šmahem do vedlejší budovy. Pěkně pod zámek. A David zase bude moct sbírat body, aby se dostal k alespoň malému privilegiu v podobě televizních novin anebo prodloužené večerky o patnáct, zasraných patnáct! minut. Tsss! Jako by ho někdy nějaký zprávy a přiblblý televizní seriály zajímaly! A večerku si stejně vždycky může prodloužit s knížkou na záchodě. Ale i tak ... David přece body nesbírá ...

Davidovi jsou přece nějaký body úplně ukradený!

David nespolupracuje!

David bojkotuje všechno, co se bojkotovat dá!

David se odmítá podřizovat pravidlům a řádům!

David kazí skóre a reputaci celé skupině!

David jde proti všemu a všem!

David je anarchista!

David má totiž silnou potřebu zůstat sám sebou! A David zůstává sám sebou ... Ovšem jen do okamžiku, než do Davida proti jeho vůli začnou prát chemii. To se pak i z Davida stává hodná mrtvá věc, slepá ovce, která plní všechno, co ať už pražskej anebo teď moravskej bača zaduje na fujaru a jde pěkně se stádem. Do prdele! Tohle se nesmí stát! Nesmí! Nesmí! Nesmí! Udělal tady spoustu hloupostí to ano, ale plno věcí se taky otočilo proti němu. Možná kdyby si dal tu práci a snažil se všechno uvést na pravou míru, kdyby za sebe o trochu víc bojoval? ... I když na co? Kdo mu ještě věří? Zase je sám. Úplně sám ...