Z(A)TRACENÁ DUŠE

XVI. (16. díl)

Ráno se probudil v o poznání lepší náladě. Cítil se odpočatý a svěží. Zákrok měl naplánován až na pozdní dopoledne, a tak se vydal do posilovny. Po ránu zela prázdnotou. Byl rád. Neměl žádnou výraznou potřebu potkávat se s dalšími pacienty. Občas na někoho narazil, ale zdálo se, že v téhle budově má každý svých starostí dost a nepotřebuje je ventilovat dál. Už několikrát byl ale pomáhat v kuchyni. Když mu bude odpoledne dobře, zapíše se na výpomoc znovu. Už jen dnešek a zítra ráno bude moct odjet. To už se nějak přežije, uklidňoval sám sebe a spustil běžecký pás. Postupně přidával náklon, až ho nakonec nebylo posouvat kam. Běžel, cítil, jak z něj stéká pot, srdce mu bije jako o závod a svaly v lýtkách se napínají. Ještě kousek, kousek, kousek ... to dáš, jeď! bičoval se k lepšímu výkonu.

„Tak tady jste, hledal jsem vás."

Ve dveřích spatřil Hauzera.

„Potřebujete?" zeptal se celý zadýchaný a přístroj vypnul.

„Viděl jsem, že jste měl včera večer výhrady k medikaci."

„No to teda měl. Na žádné jsme se nedomluvili. Tak jsem byl dost překvapenej, když mi pak sestra cpala prášek na spaní."

„Který jste odmítl spolknout."

„Který jsem odmítnul spolknut, naprášila vám to naprosto přesně."

„Davide, víte jak důležité je, aby pacient svému lékaři věřil."

„Myslím, že o tom něco vím, sám jsem lékař, takže bych řekl, že silně tuším ..."

„Pojďme se teď chvíli nepřetahovat."

Otřel si obličej ručníkem a s pokrčením ramen si přisedl na lavičku. Tak co si na něj připravil dneska?

„Pročítal jsem si vaše zápisky a ..."

„Spokojen?" skočil mu do řeči.

„ ... a ... ano, jsem víceméně spokojen až na ..."

„No tak sláva, Hofbauer dostane do notýsku razítko slona. To bude doma radosti!"

„ ... až na to, že mám pocit, že svou situaci neberete v některých ohledech vážně."

„Podívejte, kdybych to měl brát všechno a hlavně sebe za každých okolností vážně, tak už se dávno houpu na nějaký větvi."

„To je právě to, o čem s vámi chci mluvit. Co se k tomu zkusit postavit čelem?"

David si znovu otřel obličej.

„Snažím se. Občas to jde hůř, občas líp. Dneska zrovna asi líp," pravil už o něco pokorněji.

„Když se budete pořád stavět vedle sebe samotného, vaše problémy se budou prohlubovat. Až padesát procent pacientů s vaší diagnózou se pokouší o sebevraždu, mnohým se to povede."

„Já vím."

„A co s tím hodláte dělat?"

Mlčky hleděl na podlahu a začal se tahat za tkaničku od boty. V posilovně se rozhostilo ticho.

„Davide, stupnice od jedné do desíti ... Na kolik máte sám sebe rád?"

Následovalo rozpačité pokrčení ramen a další tahání za tkaničku.

„Čtyři. Možná. Občas ale taky čtrnáct, jestli mi rozumíte."

„A je to kolik si myslíte, že si zasloužíte mít sám sebe rád anebo kolik byste chtěl mít sám sebe rád?"