Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXXVIII. (38. díl)

„Marie, co vy tu tady?" podivil se, když spatřil Mery klepat na dveře své pracovny.

„Jak jste se sem dostala? Návštěvní hodiny už jsou přece dávno u konce."

„Já vím pane profesore, já jdu za vámi, ne za Davidem."

„Teď se mi to ale ani trochu nehodí. Bohužel. Nemám ani minutku. Už půl hodiny jsem měl být u zákroků. Proč jste se mi neohlásila předem? Jde o Davida nebo o vás?"

„Jde o Davida. A je to opravdu naléhavé. Já vím, že už je po návštěvách a že vás přepadávám ..."

„Máte ještě čas? Mohla byste na mne asi hodinu, hodinu a půl počkat? Vím, že žádám mnoho, ale jinak se mi opravdu nezadaří. Je mi líto."

„Počkám, to není problém. Je to pro mne opravdu důležité."

„Dobře. Běžte se projít anebo, jestli chcete, sedněte si v mé pracovně. Ale asi vám to tam bude dlouhé."

„Počkala bych tady, kdyby vám to nevadilo. Klidně i tady na chodbě."

„Vždyť si tu ani nemáte kam sednout. Jen pojďte dál. Pošlu za vámi sestru s kávou nebo čajem."

„Děkuji"

„Sedněte si, otevřete si okno, jestli chcete, tady jsou nějaké knihy a časopisy, odborné tedy ... Prostě udělejte si pohodlí a nějak se zařiďte. Já už opravdu musím běžet," řekl a popadl ze stolu štos dokumentace.

Posadila se do křesla a složila hlavu do dlaní. Skoro dvě hodiny čekání. To bude nekonečné! Doufala, že Hauzer bude mít chvilku a vyslechne ji hned. Ach jo. Začala listovat časopisem, ale nadpisy ani texty článků nebyla schopna vnímat. Její myšlenky se dokázaly soustředit jen na to, proč sem ještě teď večer tak narychlo přišla.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do pracovny vstoupila sestra.

„Pan profesor mne posílá, abych se zeptala, zda chcete kávu nebo čaj?"

„Udělejte mi prosím vás hodně ale fakt hodně silný kafe. Děkuju."

Když se sestra vrátila, znovu poděkovala a vykročila k pracovnímu stolu, na kterém stála cukřenka. V momentě, kdy se pro ni natahovala, zavadila o myš. Monitor pootočeného laptopu se rozsvítil a její pohled automaticky sklouzl na obrazovku. Spatřila na ní Davidův pokoj. Měla by se vrátit zpátky ke stolku pro návštěvy a věnovat se své kávě, ale zvědavost byla silnější. Natočila si laptop do lepší pozice a posadila se za Hauzerův stůl.

„Ach bože! Co ti to udělali?" Pohled na vyřízeného Davida tříštil její srdce na kousky.

Když spatřila, že do pokoje vstoupily sestry a začínají jej umývat a převlékat, odešla k oknu. Nedokázala se na něj déle dívat. Pozorovala povadlé listí na lípě a začala si utírat první slzy. Když konečně našla odvahu vrátit se k obrazovce, byla jeho postel již prázdná.

„Proč?" zavzlykala a vrátila se zpátky k oknu.

„Marie já se moc omlouvám, že jsem vás nechal tak dlouho čekat."

„Jak je Davidovi?" zeptala se bez toho, aby na Hauzerovu omluvu vůbec zareagovala.

„Spí."

„Můžu ho ještě vidět, prosím?"

„Teď ne. Je tak jako tak v jiné budově a stejně by vás nevnímal. Spí a probudíme ho až zítra před obědem."

„To už budu pryč," posteskla si.

„Zákrok proběhl v pořádku, potřebuje teď hlavně odpočívat a při tom ho nebudeme rušit. Tak proč jste za mnou přišla? Něco závažného se dnes stalo?"

„Já ..." marně hledala slova, kterými začít.

„Ano?"

„Prostě ..."

„Klid Marie. Dejte svým myšlenkám prostor. Dopřejte si čas. Já počkám."

„David si u mě zapomněl vestu. Chtěla jsem mu ji ještě teď večer přinést ..."

„No ...," pobízel ji. Nenápadně se při tom díval na hodiny visící na zdi. Už dávno tu neměl být, potřeboval být u svého vnuka.

„Když jsem z ní pak vyklepávala písek ... tohle, tohle vypadlo z kapsy! Sakra!" řekla a znovu se rozplakala.

„Je použitá?"

„Je."

Hauzer nakrabatil čelo a prohlížel si jehlu. Patřila k těm, které mu David dnes po obědě odevzdal. Bez optání odemkl zásuvku a nabídl jí pilulku.

„Prostě ji měl v kapse. Jen tak! Jen tak si ji s sebou celý den nosil. Jako by se nechumelilo. Jako by to bylo normální!"

„Marie, zkuste se uklidnit."

„A jak prosím vás?"

„Zlobíte se na něj?"

„Ano!"

„Nebo se zlobíte spíš na sebe?"

„Co?" zarazila se.

„Nevím. Vadí mi, že se na něj absolutně nedá spolehnout, že se mu nedá věřit, že dělá věci, které jdou přes čáru. A to teda hodně přes čáru! Jakmile on v práci pojme podezření, že se pacient nějakým způsobem sebepoškozuje, už za ním posílá Jirku Bojana a vypisuje mu papíry na psychiatrii. Přitom on sám ...! A ještě si to nosí jen tak po kapsách a je to patrně schopný použít kdykoliv a kdekoliv!"

„Marie, když teď maličko odbočím ... Tady jsme na psychiatrii. David si závažnost svého počínání uvědomuje a má vůli s tím něco dělat. Ví, že je za limitem akceptovatelnosti. Ví, že je to sebedestruktivní a ... víte, zkuste si to představit nejlépe tak, že to je, jako kdyby si ty papíry vypsal sám sobě. On to chce řešit a proto tady také je. Na to nezapomínejte."

„Jistě," vzlykla.

„Co si myslíte, že by se stalo, kdybyste tu jehlu našla, když jste dnes byli spolu? Myslím bez toho, že byste věděla, jak se věci mají?"

„Určitě by si našel nějakou výmluvu. Lež, kterou by všechno zahrál do autu."

„Takže by vám vadilo, že vám lže?"

„Asi ano."

„A proč si myslíte, že by vám lhal?"

Mery se zamyslela.

„Protože by nejspíš nevěřil tomu, že bych to pochopila. Že bych to dokázala pochopit, že bych to vůbec chtěla pochopit, že bych to neodsoudila."

„Aha. Takže dalo by se říct, že by vám na tom všem nejvíce vadilo to, že vám nedůvěřuje? Že se zlobíte i sama na sebe, že nejste schopna získat si jeho důvěru?"

„Snad," řekla a zastrčila si za ucho spadlý pramen vlasů.

„A teď si tu situaci zkusme otočit. Jehlu byste našla, David by vám sdělil pravdu. Jak byste na jeho, přiznání, přiznáním to můžeme nazvat, chcete-li, reagovala?"

Dlouze zamyslela. V hlavě měla hromadu scénářů pro situaci, kdy by David zatloukal a vymlouval se, protože na to je od něj zvyklá, ale ani jeden jediný pro možnost, že by jí řekl pravdu.

„Nevím," přiznala neochotně.

„Tak si o tom zkuste popřemýšlet, dobře?"

Nervózně si poposedla.

„Je mi to moc líto, ale budu muset opravdu jít. Skončila mi služba a mám nenadále vnuka v nemocnici, ještě bych se za ním rád zastavil."

„Promiňte, nechtěla jsem vás zdržovat."

„Neomlouvejte se. Jsem rád, že jste se zastavila a dala mi, dala mi ... tohle. Na shledanou a dobrou noc."