Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXXV. (35. díl)

Prošel vrátnicí a zaklepal na dveře přijímací kanceláře. Ty se po chvilce čekání otevřely.

„Jste novej příjem nebo jdete z vycházky?"

„Z vycházky," odpověděl a uvědomil si, že postrádá vestu. Do prčic. Jinou s sebou nemá. Pfff. Holt zbytek Kroměříže bez vesty no. Smolíka máš chlapče.

„Tak mi tu chvíli počkejte. Nejste tu sám."

„Jo, v pohodě," řekl a začal přemýšlet, kde ji mohl ztratit. Naposledy s ní přikrýval toho kluka. Víc si nevybavuje. Možná zůstala ležet tam u rybníka? Kdyby u sebe směl mít telefon, mohl by teď zavolat Mery a ta se tam mohla jít podívat ... Ale bez telefonu? Život je pěkně na dvě věci, bez telefonu! Možná je na čase vyžádat si jej zpět. Dostat ho nemusí, zkusit to může.

„Tak pojďte," vyzvala jej sestra.

„Jméno?"

„Hofbauer."

„Posaďte se a natáhněte ruku."

Posadil se a zaťal pěst.

„Vy jste ale zhuntovanej. To se vám pokaždý udělá taková modřina?"

„Jo, pokaždý."

„Tak já to napíchnu opatrně, ať nemáte další. Anebo ať je alespoň co nejmenší."

„To byste byla hodná," odvětil a přivřel oči.

„Vadí vám pohled na krev?"

„Na svou určitě."

„Tak nechcete si raději lehnout, ať mi tu neomdlíte?"

„Ne, to je dobrý. To dám."

„Prosím tě Heli, v kartě stojí, že mu máš po vycházce nabrat dvě ampule," ozvala se kolegyně od počítače.

„Dvě?"

„Tady stojí dvě."

„No tak nabereme dvě," řekla a naplnila další.

„Tak, krev máme za sebou. Tady máte kalíšek, stačí půlka."

„Aha," zarazil se David, „to se asi nepovede."

„Jak nepovede?"

„No nepovede."

„To neumíte načurat do kelímku?" podivila se.

„Do kelímku načurat umím, když mám načurat co. Dneska prostě nemám co. Jsem vysušenej jako treska."

„To mi neříkejte, že to nezvládnete."

„No nezvládnu."

„To ale musíte zvládnut. Běžte, alespoň to zkuste," řekla a ve chvíli, kdy se k ní obrátil zády, protočila oči.

Zavřel za sebou dveře toalety a pustil kohoutek na plný proud. Snad pomůže tohle. Snažil se myslet na vodu, na hodně vody, na moře, moře vody ... Po několika minutách svůj marný pokus vzdal.

„Nepovedlo se," řekl a položil prázdný kelímek sestře zpět na stůl.

„Nepovedlo se anebo se nechce povést?" zeptala se vyzývavě.

Pokrčil rameny na znamení, že nemá víc, co by dodal.

„Tak co s tím? Ze kterého jste oddělení?"

„11A."

„To je Hauzer. Mám ho zavolat?"

„Počkej, to nemá cenu, ten tady teď není. Dojde až na sedmou na zákroky."