Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXXVII. (37. díl)

„Promiň, jdu pozdě. Jak to šlo? Všechny ovečky na salaši?"

„To je dobrý Petře, mám ještě hromadu papírování pro pojišťovny, tak jsem alespoň mohla začít."

„Chtěl jsem tu být už v sedm, ale odvezli mi vnuka do nemocnice. Ještě jsem byl uklidňovat snachu. Složila se z toho."

„Něco vážnýho?"

„Jo. Mladej byl s kamarádem na slivkách a poštípaly ho vosy. Skončil na JIPu s tracheostomií."

„To je hrozný."

„To je. Ví, blb, že je alergickej a chodí na slivky! Prej tam byl nablízku nějakej doktor, co je tu na dovolený. Dal mu první pomoc a odvezl ho do špitálu."

„Příšerný. Vůbec si nedovedu představit, že by se tohle stalo našemu Kubovi."

„To si raději ani nepředstavuj Zdeni. Až tu skončím, ještě se za ním půjdu podívat. Snad mě k němu pustí."

„Bože, to jsou ale dardy takhle při neděli."

„Jo, taky jsem si to odpoledne doma představoval trochu jinak," řekl a zalil si kávu.

„Tak co tam máš?

„Z vycházky a dovolenek se ti povraceli všichni. Laboratoř zatím nedorazila, ale probíhalo to klidně, takže neočekávám žádný zásek. Až na pacienta Hofbauera nikde žádný problém."

„Co?"

„Na příjmu nebyl schopný odevzdat vzorek moči, vysvětloval to dehydratací."

„Aha, tak když je to jenom tohle ...," skočil jí do řeči.

„Ne, není Petře."

„Aha, tak pokračuj, promiň, neměl jsem tě přerušovat."

„Nevšimli tvé poznámky o minimalizování tělesného kontaktu a začali ho tam svlékat na osobku."

„A jaj. Dál?"

„No mezi námi. Já jsem tam taky nejdřív viděla hlavně ten vykřičník, takže si dovedu představit, že při těch fofrech, co tam mají, tu tvou notuli snadno přehlídli. Možná bys to měl pojmout jinak, ať je pak zbytečně nemateš a nedochází k takovým situacím."

„Dál?"

„Přišla jsem ve chvíli, kdy už bylo pozdě cokoliv zachraňovat."

„Jak reagoval?"

„No blbě samozřejmě. "

„Do háje. Jak je na tom teď?"

„Ty Petře, já ti do toho nechci mluvit, nevím, v jakým stavu jsi ho pouštěl ven, ale vrátil se sem rozložený na kostičky. Dehydratace, hranice hypoglykémie ... Byl dost mimo, když jsem ho byla přebírat a nejsem si zrovna jistá, jestli to všechno můžeme hodit na ten nízký cukr ... Co je to vůbec za pacienta? Má nadstandart, všimla jsem si. Nějaká VIPka?"

„To je synovec Jirky Bojana."

„Fakt? No nepovídej!"

„Moc šikovnej kluk, výbornej kardiochirurg. Jirka na něj dokonce pomýšlí jako na svýho nástupce na urgentu v Rubavě. Jen mu dost komplikuje život BAPka a do toho je líznutý Aspergerem. Medikaci odmítá, zkoušíme to teď s ECT. Zatím bez výraznýho zlepšení. Ještě pořád ale doufám, že se to podaří zlomit, protože jinou pomoc pro něj v týhle chvíli nemám. V týhle chvíli ještě ne."

„Ta kombinace poruch není teda zrovna ideální. Dívala jsem se mu do záznamů a přišlo mi divný, že jeho bydliště není v naší spádový oblasti. Tak jsem se tě na to chtěla zeptat, protože ECT by mu přece mohli udělat i v Beřkovicích a nemusel by se sem tahat přes celou republiku."