Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXVIII. (28. díl)

„Davide, něco tady pro vás mám!"

„Co?" zeptal se a odložil činku.

„Dnes ráno mi volala vaše přítelkyně a zařídila pro vás tohle."

„Co tohle?" otřel si čelo a natáhl se pro nabízený list papíru.

„Vycházka?" podivil se.

„Ano. Po obědě můžete jít."

„Tak děkuju," zaradoval se. Kdo by to řekl? Vycházka ... po všech těch průserech?

„Jen prosím vás nezapomeňte na předoperační režim a nepozději v šest se mi tu objevte. Neměl bych vám ji psát, ale myslím si, že vám pár hodin za plotem tohoto areálu prospěje. A obzvlášť vám prospěje pár hodin s někým, kdo za vás tolik bojuje."

„Tak ještě jednou děkuju."

„Jí poděkujte."

„Jo, jí poděkuju."

„Dnes neběháte?"

„Ne."

„Mám se ptát proč?"

„Raději ne," odvětil a provinile se zahleděl do země.

„Chladíte?"

Zakroutil hlavou.

„Tak se pak zastavte na sesterně. Požádám je, aby vám to tam připravili."

„Děkuju."

„I když počkejte. Přece jenom bych ..."

Davidova tvář zesinala. Sehnul se na lavičku a onu právě nabytou vstupenku ke svobodě Hauzerovi vracel.

„Ale Davide, no tak."

Zmateně se na něj zahleděl.

„Chtěl bych se jen podívat, neplašte se."

Ještě stále celý bledý povytáhl nohavici od šortek. Hauzer mu přiložil ruku na oteklé horké stehno.

„Au," sykl.

„Vy si ale dáváte člověče! Kdy se vám to povedlo? Včera, když jsem hovořil s vaší přítelkyní?"

Mlčel a stáhl si nohavici zpět ke kolenu.

„Nechcete o tom mluvit?"

„Ne," hlesl a začal mezi prsty mnout lem látky.

„Co kdybychom teď spolu udělali takovou gentlemanskou dohodu? Já vám tady nechám tu vycházku, nic jsem neviděl a nic jsem neslyšel, takže vám to ani nebudu psát do karty, a už se k tomu nebudeme vracet. Vy mi za to ale ještě během dneška donesete celý svůj arzenál. Co vy na to?"

Neurčitě pokrčil rameny a dál žmoulal okraj šortek.

„Tak hezký den," řekl Hauzer a poklepal mu po rameni.

„Děkuju."

Položil se na lavičku a zadíval se do stropu. Včerejší hádka s Mery mu i nadále ležela v hlavě. V noci nemohl usnout, stále dokola si přehrával, co se mezi nimi stalo. Nejdříve byl přesvědčený, že se jí dnes nemůže ukázat na očích. Ale pak si vzpomněl na ten krásně hřejivý pocit, kdy ho po vzájemném udobření držela za ruku, a znovu po ní zatoužil ...

„Co tady vejráš do blba?"

„My si tykáme?"

„Ne."