Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLIV. (44. díl)

Seděl u večeře a přehraboval se v rizotu. Na jídlo ho přešla chuť už při službě v kuchyni. Ne, že se mu až tak příčila myšlenka na způsoby, jakým nemocniční velkovýrobna zachází s potravinami. Konec konců, vždyť je to jedno, lidi si na něčem imunitu budovat musí a když to nevadí hygieně, tak co by to tady za ně řešil on? Během krájení masa si však uvědomil, že má z dalšího setkání s Kristýnou strach. Úplně obyčejný přízemní strach. Proč jí odpoledne do toho jejího plánu nehodil vidle a prostě neřekl, že nepřijde? Tu možnost měl. Pravda, neposloužil by si tím příliš, ale ta šance tu byla a on ji nevyužil. Téma jejich hovoru bylo předem dané a už teď z něj měl osypky. Ještě odpoledne těsně po skončení skupinové terapie měl pocit, že by možná i mohl a dokázal něco říct. Teď mu ovšem připadá, že všechno bylo jen mylným zdáním. Naivita non plus ultra. Jeho nitro patří jen jemu a to, co v něm je, to v něm i zůstane.

„Nechutná vám?" zeptal se dozor z jídelny.

„Co?" vytrhl se ze svých myšlenek.

„Zůstal jste tu skoro poslední a talíř máte ještě plný."

„Jo," řekl nezúčastněně a vložil si do úst další sousto.

„Takhle tu budete věky věků. Nechutná vám?"

„Ale chutná," odpověděl podrážděně a začal do sebe rýži překotně ládovat. Už včera si povšiml, že sestra má zvýšený zájem na tom, aby jí odevzdal prázdný talíř. Hlavně nedělat problémy, přizpůsobit se, připomínal si stále dokola. Dojedl, složil nůž i vidličku a odnášel tác. Povšiml si, že dozor si něco poznamenal do notesu. Ach jo. Kam jen se poděla má svoboda? zeptal se sám sebe a třískl nádobím o pult.

„Pardon," omluvil se. Narovnal převrácenou sklenici a ze země sesbíral příbor.

Přímo z jídelny se vydal do pavilonu číslo 9. Věděl, že kdyby se vrátil na pokoj, jinam by už ten den nedošel.

Kristýna už jej očekávala.

„Pojďte se mnou," vyzvala jej.

Zarazil se. Dohodli se přece tady? Tak proč jej vláčí zase někam jinam? Procházeli dlouhou chodbou. Mlčky ji následoval a snažil se neřešit situaci. Vlastně má docela dobrej zadek tahle Kristýna, pomyslel si. Na prsa se jí ještě nedíval, ale až bude možnost, tak je ohodnotí. Kombinace dobrýho zadku a dobrých předností nebývá až zase tak častá. Ale tak zase když bude mít blbý prsa, možná bude mít hezký oči. I když oči ... Oči raději ne. A vůbec - neměl by na ni pomýšlet jako na objekt sexuálního zájmu. Na ni rozhodně ne! Zastavila se u dveří a zasunula do zámku klíč. Otočila se k němu bokem, čímž mu dala příležitost zhodnotit situaci. Přemýšlel, jestli se mu její prsa líbí. Asi ne. Nebo jo? Neví. Zadek dokonalej, prsa ... ne, Mery je má rozhodně hezčí.

Postřehla, že se jí dívá jinam, než by měl.

„Davide?"

„Ehmm," cítil se přistižen a odvrátil pohled.

„Tak pojďte dál."

Rozsvítila a vzápětí světlo opět utlumila.

Zůstal stát na prahu místnosti. Co to je tohleto? Nevěřícně se rozhlížel po prostoru.

„Jen pojďte," vybídla jej.

Kam ho to proboha dovlekla? Myslí to opravdu vážně? Křečovitě se přitiskl zády ke zdi a tázavě se na ni zadíval.

„Řeknete mi, kde teď jsme?" vyzvala jej.