Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXVII. (27. díl)

„Kávu?"

„Ráda," odpověděla a přehodila si nohu přes nohu.

„Ptal jsem se dnes ráno Davida, zda by mu vadilo, kdybych si s vámi promluvil. Zpočátku se netvářil příliš nadšeně, ale nakonec svolil, za což jsem moc rád. Je důležité, aby členové rodiny a partneři během terapeutického procesu dostali prostor pacienta a jeho situaci pochopit, případně se sami podíleli na ozdravných procesech."

Mery pokyvovala hlavou a přihodila si do kávy kostku cukru.

„Když bych se vás teď na Davida zeptal, co byste mi o něm řekla?"

Zarazila se. Takovou otázku nečekala.

„Kdo je podle vás David?"

„Tak David je někdo," začala rozvážně a nesměle hledala slova, „s kým se pokouším už nějakou dobu utvořit vztah. Ale není to ani trochu jednoduché. Je to někdo, o kom si chvíli myslím, že ho znám a dokážu ho odhadnout, ale pak se přihodí něco, co mne zase hodí zpátky a já stojím někde dole na té křižovatce úplně zmatená a nevím, kudy kam. Nevím, jestli má cenu doufat, že se kvůli mně může změnit, jestli do toho vztahu může vnést nějakou stabilitu. Protože takhle nahoru a dolů pořád ... Upřímně? Moc to nezvládám. Záleží mi na něm, mám ho ráda ... jen prostě nikdy nevím, s čím přijde, co udělá. Jako třeba dneska ..."

„Myslíte toto?" skočil jí do řeči Hauzer.

„Co?" zeptala se.

„Pojďte se podívat."

„Co máte na mysli?" ptala se stále nechápavě a obešla stůl.

„Tady," řekl a klikl na kamerový záznam.

„Ježíš!" lekla se. Před očima se jí přehrávala scéna z Davidova pokoje.

„To chcete říct, že tady pacienty, promiňte mi ten výraz, ... šmírujete? Vždyť je to nechutné!"

„Paní Černá, uklidněte se, tyto záznamy používáme pouze pro naše účely. Je to výborný diagnostický materiál a informace nemají nejmenší šanci někam uniknout."

Připadala nesmírně trapně. Co si o ní teď Hauzer má myslet?

„Můžeme pokračovat?"

„A-a-asi ano," zalapala po dechu.

„To, co tady vidíme ..."

„Máte pro to nějaké vysvětlení?"

„Jistěže, když mi dáte šanci."

„Pardon," omluvila se.

„ ... má nejspíš co do činění s Davidovým ranním sezením. Pravda, nečekal jsem až tak výraznou reakci. Na druhou stranu je však víc než zřejmá, což nám teď značně usnadňuje situaci."

„Proč mi tohle dělá?" položila víceméně řečnickou otázku, ale Hauzer se jí ujal.

„Mate vás tím?"

„Hrozně. Protože jednou mě chce, pak zase ne ... nevyznám se v něm. Ale nemůže přece pořád ..."

„Ne, to nemůže. Ale nevědomě to dělá. Víte, když jsem se ho na vás dnes dopoledne ptal ... řekl mi, že jste pro něj jedním ze dvou, dvou! lidí, kterým dokáže věřit."

„Podle toho záznamu z kamery to tak ale nevypadá, že ...?"

„To máte naprostou pravdu. Nevypadá."

„Co za tím tedy je? Proč je najednou zase tak odtažitý a chladný?"

Hauzer se podrbal na bradě.