Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXVIII. (78. díl)

Seděl u oběda a dloubal se v rýži. Zase mu přestalo chutnat. Necítil hlad. Věděl, že někde po jídelně se pohybuje dozor s notýskem a všechno si pečlivě zaznamenává. Navíc mu Hauzer zdůraznil, že je vysoce žádoucí, aby se dostal zpět na svou původní váhu. Už jen šest kilo. Ale jestli těch šest kilo musí pocházet zrovna z této rozvařeniny? Nesouhlasně zakroutil hlavou a zvedl se k odchodu. Hlad prostě nemá a nutit se nebude. Někdy koncem týdne má sezení s výživovým poradcem. Tak když už, ať se spolu mají vůbec o čem bavit ...

Odpolední klid plánoval využít ke čtení. Mery mu přivezla několik nových časopisů z došlé pošty a zatím se k nim nedostal. V poslední době nepřečetl nic a měl by pohnout, jinak se mu ta literatura překupí. Po pár řádcích však seznal, že se mu klíží oči a cítí se spíš na to, aby si na chvíli lehl a zavřel oči. Vida, jedno výšťavný sezení s Kristýnou a spaní jde úplně samo. I za bílýho dne ...

„Pane Hofbauere, probuďte se," mluvila na něj tichým hlasem sestra.

Ztěžka otevřel oči.

„Co?"

„Jak vám je?" zeptala se starostlivě.

„Co?"

„Jste v pořádku?"

„Jo, asi jsem jen nějak ... sem usnul nějak. Kolik je hodin?" natahoval se pro telefon.

„Máte skupinovou aktivitu. Už začali."

„Jo, tak já tam dorazim. Se jen obuju a du."

„Jste si jistý, že jste v pořádku?"

„Jo," řekl, oblékl si vestu a podíval se do rozpisu, kde vlastně má být. Proboha! Už zase budova č. 9!

Zaklepal na dveře ateliéru a nesměle vstoupil. Zvědavě se k němu otočilo několik párů očí. Ihned si začal připadat nesvůj.

„Hofbauer, poslali mě sem," představil se.

„Už na vás čekám. Jen pojďte dál," vyzvala jej žena ve středních letech.

Procházel mezi spoluvězni a cítil, jak do něj zapichují pohledy. Všechno se v něm začalo stahovat, nejraději by se propadl od země.

„Jak se jmenujte?" zeptala se.

„Hofbauer." Tak už se přece představoval, ne?

„Myslím jménem."

„Jo aha. David."

„Tak vítejte Davide."

Přikývl a opatrně se začal rozhlížet.

„Víte, proč tady jste?"

„Nenevim. Asi aby mi nějak naplnili den aktivitama?"

„Jste pesimista?"

„V tomhle směru spíš bezvěrec," přiznal bez okolků.

„Tak dobře Davide bezvěrče. Tady si na sebe navlékněte zástěru, ať se neumažete od barvy, a můžete začít."

„Začít co?" nechápavě se na ni podíval.

„Skupinovou meditaci jste propásl, tak se nejdříve pokuste uvolnit."

Proboha! Už zase - pokuste se uvolnit ... Doteďka se volnil! Nejdřív s Kristýnou, to teda nic moc, ale pak v posteli. A jak mu bylo!

„Proč jste vůbec přišel pozdě?" zeptala se a propíchla jej pohledem stejně nepříjemným, jako byly před chvílí pohledy ostatních spoluvězňů.