Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXVII. (77. díl)

„Jak vám je?"

Pokrčil rameny a pokusil se usmát.

„Cítíte se dobře?"

„Jo, docela jo." Ale asi už to dlouho trvat nebude, holka. Jediný, co je v tomhle momentě dobrý, je tvůj zadek. Ostatní stojí za starou bačkoru. Už u snídaně jej začal sžírat pocit, že opět selže a sezení s Kristýnou nedá. Na dnešek má zcela jasný plán - všechno je předem dané, předkreslené a určené v rozvrhu, který s ním Hauzer včera ráno probral. Až nápadně se podobal tomu, který od něj dostal před pár týdny. Možná je to i jeho kopie. I když asi ne. V tomhle novém stojí každý den ona. Ona, ona a zase ona. Možná se pro něj z toho jejího zadku ještě stane pořádná noční můra.

„Tak pojďte za mnou."

„Ale nejdeme ...?"

„Davide, nebojte se. Nejdeme. Dnes jdeme jinam."

Když v kapse zachrastila klíči a míjela dveře s označením 9.3, polil jej studený pot. Na okamžik jej napadlo, že mu lhala, jen aby ho předem nevyplašila. Zpomalil krok a nesouhlasně vrtěl hlavou. Tázavě se k němu otočila.

„To z té místnosti máte opravdu takový strach?"

„Jo," přiznal a zastavil se úplně.

„Tam dnes opravdu ne."

„A jindy?" zeptal se přiškrceným hlasem.

„Až na to budete připravený."

„Ale já tam nenechci."

„Davide, vím, že tam nechcete. Všechno má svůj čas," řekla a otevřela dveře na konci chodby.

„Tak pojďte dál," vyzvala jej.

Postavil se na práh a zhodnotil situaci. Jo, tohle by šlo. Žádný šílenosti v podobě hraček a dětských postelí. Jen kancelářský stůl, dvě židle, dvě křesla, pohovka a tlumené světlo i barvy na stěnách. Přesto zůstal stát ve dveřích.

„Davide, já vás neukousnu."

„Jjjá vim," řekl a vstoupil.

„Křeslo nebo pohovka? Vyberte si."

Nerozhodně pokrčil rameny. Nevěděl. Nepozdávalo se mu ani jedno. Nejraději by se otočil a odešel pryč.

„Je to na vás," zopakovala a sama se posadila do křesla.

Posadil se do toho druhého.

„Cítíte napětí?"

Kývl na souhlas.

„Víte, jak se jej zbavit?"

Opět nerozhodně pokrčil rameny.

„Máte strach?"

„Asi," zkonstatoval.

„Z čeho? Umíte tomu dát jméno?"

„Ne."

„Dobře, rozumím vám."

Čemu ona probůh může rozumět? Tohle se fakt sakra nepovede! Cítil, že začíná hyperventilovat.

„Nemáme kam spěchat. Dejte si čas."

Dobře, dobře, dobře. Čas, čas, čas ...

„Chcete se napít vody?"

„Jo," řekl v naději, že se mu při polykání doušků podaří zklidnit.

„Není vám moc dobře, že?"