Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXVI. (66. díl)

„Davide, jak vám je?" zeptala se a posadila se k němu na postel.

Pokrčil rameny.

Mohu pro vás něco udělat? Leží se vám dobře?

„Jo, to jo."

„Bolí vás hlava?"

„Trochu."

„Máte na to něco?"

„Jo. Na všechno něco mám. Na hlavu, na nohu, na rameno ... na všechno se něco našlo."

„Slyším sarkasmus?"

„Ne."

„Už jste si vzpomněl, jak se vám to stalo?"

„Ne."

„Potřebuji sepsat zprávu. Můžete mi říct, jak vám je?"

„Nevim. Mám v sobě plno sajrajtů."

„Cítíte se unavený?"

„Nevim. Ruce pořádně nezvednu. Jsem jak lemra. Číst si nesmím, chodit nesmím, laptop mi taky zakázali, ani tu podělanou televizi mi nedovolí ... můžu tu jen ležet a lapat po vzduchu jak nějakej chcíploň vobecnej."

„Jste spavý?"

„Já fakt nevim."

„Je možné, že se to ve vás zase pere?"

„Pere co?"

„Medikace a manická perioda."

„Možná. Ale analgetika by na to snad neměla mít takový vliv."

„Nemáte v sobě jen ta."

„Aha. Co sobě ještě mám?" zeptal se a chtěl se posadit.

„Diazepam. Minimální, naprosto minimální dávku. Profesor Hauzer to tak chtěl."

„Fajn."

„Volala k nám vaše přítelkyně."

„Marie?"

„Ano. Prý se vám nemůže dovolat. Ptala se i na to, jak vám je. Nikde ve vaší dokumentaci jsem nenašla záznam, že jste svolil k podávání informací o vašem stavu. Tak jsem se vás na to chtěla zeptat. Podepisoval jste to prohlášení?"

„Ne."

„A chcete ho podepsat, abychom Marii mohli informovat, když si to bude přát?"

Na drahnou chvíli se zamyslel. Znamenalo by to, že teď Mery může vědět všechno. I když ... existuje něco, co ještě neví? Do starých záležitostí už jí nic není a z toho nového si prošla vším, čím si jenom projít mohla.

„Jo. Máte to tady?"

„Mám," řekla a podala mu dokument.

Těžkou rukou jej podepsal.

„Moh' bych jí zavolat?"

„Chcete, abych vám donesla telefon?"

„Šlo by to?"

„Jistě."

„A mohla byste, prosím vás, i nějakou knížku? V nočním stolku jich pár leží. Kteroukoliv z nich. Je úplně jedno, jakou. Hlavně nějakou."

„Knihu ne Davide. Nesmíte si namáhat oči. Potřebujete především odpočívat."

Přetočil se na posteli a zadíval se na monitor. Shledával, že jeho životní funkce jsou až na nižší srdeční aktivitu naprosto v normě. Zabírá tu místo úplně zbytečně. Spolu s ním leží na pokoji asi osmnáctiletý chlapec. Jeho životní funkce až tak v pořádku nejsou. Ten je tu oprávněně, ten tu být musí. Ale on? Do háje! Otočil se nazpátek a zadíval se do zdi.

„Davide, Davide," uslyšel hlas nad svou hlavou.

Otevřel oči.

„Spal jste?"

„Ne, nespal. Jen jsem měl zavřený oči, asi."

„Je mi to moc líto, ale váš telefon už nejspíš nikdo nezachrání."

„Jak nezachrání? Co se s ním stalo?"

„Rozbil se. Jak jste upadl, tak jste ho asi shodil na zem. Je úplně na kusy. Snažili jsme se ho dát dohromady, ale nefunguje."

„Do háje! Můžete mi ho dát?"

S povzdechem mu předala plastový sáček s tím, co kdysi bývalo jeho telefonem.

Zesinal. Tohle je fakt konečná.

„Do řiti!"

„Ano, přesně tam," dodala.

„SIMka se našla?" zeptal se a začal se v pytlíku přehrabovat. Oddechl si, když ji z trosek vylovil. Teď ještě aby byla v pořádku. Ale to nezjistí, dokud nebude mít nový telefon.

„Počkejte," řekla mu, když viděla jeho rozrušení. Vytáhla z kapsy služební mobil a rozevřela jej.

„Ne, bohužel," zkonstatovala po té, co do něj Davidovu SIMkartu vložila.

„Asi máte telefon na smlouvu."

„Asi," zkonstatovala. Nevěděla, jestli ano nebo ne. Jak telefon do ruky dostala, tak jej používala. Nikdy nemusela řešit kredit anebo nastavení. Fungoval, tak jak jej jí ho její nadřízený předal.

„Tak to je pěkně v loji."

„Strašně ráda bych vám pomohla, ale nevím, jak."

„Kdybych mohl dostat vycházku, dojdu si do města nějaký koupit."

„Davide ..."

„Ale já vim. No. Nic neřikám."

„Je mi to líto."

„Nešel by objednat přes internet?" napadlo jej.

„To asi ano."

„No, tak ho objednáme."

„Počkejte, já nevím, jak se to dělá."

„To je jednoduchý."

„Nikdy jsem přes internet nic neobjednávala. Víte co? Běhá tu plno mladých šikovných stážistů. Já vám sem nějakého pošlu. Na mě jsou tyhlety věci trochu moc."

„No jo, ale jak ho zaplatím? Nemám u sebe tolik peněz a do bankomatu se nedostanu. Internetový bankovnictví jsem měl v tom mobilu sakra! To je ale situace tohleto!"

„Máte na Marii číslo? Že byste jí zavolal z mého služebního telefonu?"

„Ne, to nemám. Taky bylo v tom mobilu. Všechno bylo v tom mobilu. Celej můj život byl tak nějak v tom podělaným mobilu! ..."

„Nevadí. Číslo na Marii zjistím, stážistu vám sem nějakého pošlu. Ono se to vyřeší."

„Jste hodná," řekl a srovnal si na prstu sklouzlý kolíček. To je zase situace tohleto. Do háje zelenýho! Co komu udělal? Lazar a ještě bez telefonu ...